Lekce z nakupování na Telgártě

Mám za sebou další nákup v Jednotě. Opět to ve mě vzbudilo pocity Tohle by lidi měli jednou v životě zažít, mohla by to být moderní verze povinné vojny, takže jsem se rozhodla telgartské nákupy zdokumentovat. Bohužel nemám fotky, na to zatím nemám odvahu, ale jednou bude i to.

V Telgártě jsme moderní, takže máme několik obchodů. Já jsem zatím navštívila tři.

Obchod první  - Jednota

Jednota kousek od našeho domu je považovaná za nejlépe vybavený obchod, do kterého se oplatí jít. Je to pravda. V pultové prodejně (samoobsluhu nemáme žádnou, pokud se nepletu) pořídíte téměř vše - potraviny, květináče (momentálně v akci), hlínu, odličovací tampony a barvy na vlasy. Barvy jsem dnes studovala, mají jich asi 8 a všechny mají stejný odstín - světlá plavá. Místní ženy evidentně nakupují jinde, protože jsem si nevšimla, že by tu všechni měly stejnou barvu vlasů.

V Jednotě platí pravidlo - Hlavně klid! Nespěchejte. Vychutnejte si tuto jedinečnou atmosféru dědinského obchodu se vším všudy. I když je před Vámi jen jeden člověk, neznamená to, že budete rychle na řadě. V Jednotě se mi tedy ještě nestalo, že by si prodavačka se zákazníkem vykládala (viz. další obchod), ale všechno je tak nějak v klidu, vybavuje se u toho příjem zboží, nabízí se různé varianty výrobků. Takže to vypadá nějak takto:

Zákazník: Jeden jogurt.
Prodavačka: A jaký?
Zákazník: Jaký máte?
Prodavačka: Čučoriedkový, marhuľový, smotanový.
Zakazník: Tak třeba čučoriedkový. Pak 10 deka salámu.
Prodavačka: Jakého salámu?

.... A už to jede. (Omluvte moji českoslovenštinu). Jednou jsme v tom obchodě stáli, když se paní pokoušela uplatit asi 60 eurovou Jednota poukázku. Byl to boj.

Roztomilé je, když do obchodu přijde starý pán a dá prodavačce sepsaný lísteček z domu a ona mu to všechno nachystá.

Rozkošné taky je, když je zavřeno půl hodiny před zavírací dobou, což prodavčka vysvětlí slovy "No půl hodiny na upratovanie!" Představte si krásný zpěv, neumím zaznačovat přízvuky, ale ten její je skvělej. (A otevřela nám!)

Jo a bonus - v této pultové Jednotě se dá platit kartou a funguje i Cash back!

Obchod druhý - Masna a "večerka"

Máme tu i obchod, který má celkem sympatickou otevírací dobu - v sobotu asi do 13 a otevřeno má i v neděli dopoledne a přes týden v pozdějších hodinách (takže zvládám nakoupit cestou z práce, což se počítá). Obchodu se říká "cigánský." Význam tohoto označení jsem pochopila jednou v neděli ráno.

Řada byla až ven, ale nikdo ji moc nedodržoval. Ondrej mi tvrdil, že ho jednou poslal prodavač dopředu "protože přece nebude čekat" (Ondrej to přijal, což je teda dost přes čáru) - mě nikdo teda dopředu neposlal a než jsem pochopila místní pravidla, byla jsem několikrát předběhnuta. Tím jsem ale získala víc času na pozorování nákupních zvyklostí.

Nakupuje se tu na několikrát. Přece nepůjdete domů s drobnýma, že jo. Taky je rozhodující cena. Takže se nenakupuje podle značek (např. Zvolenský jogurt), ale podle ceny - jogurt za 10, když dojde, je na řadě jogurt za 20 atd. Jakmile dostanete drobné zpět, přepočítejte je a ptejte se, na co Vám to vyjde. "A ten keks stojí kolik?... Aha, no a tenhle? ...A za 10 něco nemáte?" A tak.

Navíc jste v tomto obchodě našli místo, kde si v neděli v 10 ráno můžete koupit šest lahví Hradní svíce a jeden kelímek. A pak že se takový věci dějí jen v Brně na nádru.

Off topic poznámka:  
V Dobšiné je obchod s obrovským nápisem "najlacnější alkohol" (jsou to klasické potraviny, ale znají přesně svoji cílovku). Poprvé v životě jsem v něm viděla malé 2 decové petlahve s vínem. Geniální.

Obchod třetí: Něco jako obchod na náměstí

V Telgártě nemáme náměstí, alespoň jsem si ho nevšimla (nebo náves, je-li libo.) Ale tuším, že tento účel plní hlavní zatáčka. Je v ní taky obchod. Na něm mi přijde nejzajímavější, že v něm nikdy nestíhám nakoupit cestou z práce - ale mají otevřeno zase hrozně brzy ráno. Byla jsem svědkem pouze jednoho zajímavého rozhovoru, kdy s sebou nakupující nesla smuteční květiny. Já spěchala na autobus, ale to prodavačce nepřekáželo v navázání hovoru na téma, kdo umřel, a jestli chodil nakupovat. Naštěstí nechodil, takže rozhovor rychle skončil.

To by k nákupům stačilo. Do budoucna pro vás chystám příspěvěk o místním alkoholismu. A zvu Vás samozřejmě na výlet. (Ale vemte si teplé oblečení.)

Deset rad pro budoucí přistěhovalce

Rozhodla jsem se pomoct lidstvu a dát pár rad tomu obrovskému množství lidí, kteří se chystají přestěhovat z velkoměsta na venkov. Případně tyto řádky můžou využít i návštěvy, návštěvy my rádi! (Vidíte v těchto slovech zoufalé volání po lidském kontaktu?)

1. Nacvičte si rozhovory s důchodci. Nikdo jiný nebude mít chuť se s Váma bavit. Respektive ono tam ani moc mladých lidí nebude. Připravte se na dotazy, které jsou ve městě za hranou small talk (kdo vlastně ve městě udržuje small talk?) „Kdo jste? Co tu děláte? Kam jdete? Proč chodíte tak málo ven?“ (Vlastní zkušenost. „Já vás totiž sleduju oknem z koupelny a vím, kdy jste přesně doma! To musíte chodit občas ven!“ ( Ujo Dubašák)
2. Nacvičujte paměť. Jinak se Vám může stát to, co Ondrejkovi. Vedl velmi aktivně rozhovor s jednou tetou, která skoro neslyšela a už byla chudák celá stará a pomatená. Pak ji potkal znova, tak opět skoro křičel, mluvil s ní jako s dítětem...A velmi se divil, když mu paní řekla, že si ji asi plete s její starší sestrou „která už je trochu mimo.“
3. Vybavte se trpělivostí. V obchodech s pultovým prodejem můžete strávit i 20 minut, přestože je před váma jedna teta. Lebo kdy jindy si může prodavačka popovídat? 
4. Nepruďte. Když je na pultě nápis „Pečivo máme jen v úterý a ve čtvrtek“ VŠIMNĚTE SI HO a neptejte se blbě, jestli mají chleba. Budete jinak litovat.
5. Vyrovnejte se s hmyzem. Mně se to ještě nepovedlo. Furt jsem poštípaná od nějaké hnusné havěti a furt máme doma obrovský věci. Fuj fuj. 
6. Naučte se žít s hotovostí. To není sranda. A musíte si vždycky dost vybrat. 
7. Nakupte si holínky. Hodně holínek. Bude to váš jediný možný módní výstřelek. Holínky doporučuji koupit už ve velkoměstě, aby byly pěkné barevné. Jinak se zblázníte. Jako fakt. Já nemít holínky s kytkama, tak se při dalším dešti prostě odstřelím. Holínky nejsou praktické jen do deště, je mi jasné, že prší i ve městech. Gumáky si samozřejmě můžete vzít,  když jdete navštívit kamaráda, co dojí krávy, nebo si jdete natrhat bylinky.
8. Gumáky musíte doplnit nepromokavým kabátkem a děštníkem. Opět doporučuji optimistické barevné kousky. Já mám deštníky rovnou dva. Jeden duhově barevný a druhý - TECHNICKÝ OBJEV ROKU- deštník, který při dešti mění barvu! Normálně se při tom děšti vždycky i potěším!
9. Zbytek oblečení můžete vlastně nechat doma - v civilizaci. Myslíte si snad, že uja Dubašáka oslní vaše nové balerínky? (Boty na podpatku jsou úplně mimo diskuzi.)
10. Jo a naučte se pít pálenku.

Těším se tu na Vás!

Z autobusu do koňského lejna

Přišel čas opět se s Vámi podělit o své neskutečné zážitky. Chvíli jsem tu upadla do pocitu, že už jsem zažila vše a nic mě nepřekvapí, ale už je zase všechno v pořádku a já se tu obrovsky bavím.

Rádoby intelektuál z města se domnívá, že komedie z vesnického prostředí jsou vulgární, trapné, přehnané. Zkušenost říká, že si můžete sundat hipsterské brýle a odložit Moleskiny. Venkov takový je. Slunce seno jsem viděla jednou a asi jen do půlky, ale mám pocit, že v tomhle filmu žiju. Díky každodenním erotickým vtipům svého kolegy (zdravím, Janči :) je to dokonce díl Slunce, seno, erotika. Ale narozdíl od Trošky je to v reálu příjemná komedie. (Možná, že se nakonec na všechny ty filmy podívám a Trošku ocením jako sběratele lidové slovesnosti.)

Toto nezapomenutelné prostředí vytváří neuvěřitelné postavičky, které ve městě člověk málokdy potká. Mám pocit, jakoby tu všichni dávali daleko víc najevo svoje emoce, lidi jsou tu živější a upřímnější. Nikdo si na nic nehraje, během minuty odhalí svoje karty. Žádné velké intrikování jako v House of cards tu nemá místo. Buď vám někdo během minuty strašně vynadá za něco, s čím vlastně nemáte nic společného, nebo vám naopak bude říkat tak jako naposledy babička v dětství. (Oboje jsem zažila.)

To nemá být žádné slepé adorování. To je zajímavý fakt, se kterým se má povaha někdy obtížně vyrovnává. Respektive je mi to příjemné, umím se otřepat i z toho, když někdo z ničeho nic zařve, ale sama jsem, mám pocit, ledová královna a takhle bezprostřední být neumím.

V poslední době mě kromě mého oblíbeného starosty, který čím dál víc vyšperkovává svá oslovení (líbám vás, princezo jasná), nejvíc pobavil jeden restauratér. Po návrhu, že by mohl občas udělat i nějakou zeleninu, se ušklíbl a znechuceně zanadával "ty kokos" s výrazem, že nic blbějšího nikdy neslyšel. Polévku nám donesl se slovy "kdybyste chceli chleba, tak treba povedať, ale stejně není" (odpustě mi kombinaci cz a svk, jinak mi to přes pusu nejde.) To je zážitková gastronomie totok!

Obecně mě tu velmi často chytají záchvaty hrdosti, i když vůbec nemám být na co hrdá. Ale všechny ty cedule na památku SNP a skvělé betonové památníky prostě nejde ignorovat!

Když už jsme u toho prostředí, toto máme za prací, velmi ráda kolem toho chodím na záchod :) Jinak záchod mimo kancelář jsem nejdříve považovala za úpadek civilizovaného světa, ale musím říct, že je to skvělé. Človek se projde, nadýchá čerstvého vzduchu a dokonce už i slunce chytí! (Ad foto - neumím fotit bez růžovýho prstu, pardon)

Speaking of slunce...toto šlo minulý týden v televizi o vesnici, kde pracujeme...Ale kecají, už i kytka je občas někde vidět! Ale jinak souhlas, i když teda u nás v kanclu neříkáme"zima a pořádná zima" (dovedete si asi představit, jaké slovo padne místo slova pořádná). Všude už je slunce, kytky a v práci abych se oblíkala tepleji než v zimě, kdy si topíme v kamnech.

Na závěr treba povedať, že dobrá víra v život na venkově mě celkově neopouští. Protože co jiného potřebujete k životu na místě, kde po vystoupení z autobusu z Brna (to je civilizace, Vaňkovka, trendy lidi na ulici) uslyšíte takový ten typický venkovský zvuk (psi štěkají, ptáci zpívají, traktory hučí) a navíc málem šlápnete do koňského lejna? Já se s úsměvem nadechla a vykročila si k domovu.

P.S.: Jo y chodíme na výlety, vaříme si domácí guláš s domácím knedlíkem a pak ho na zahradě jíme, venčíme psy, pijeme pálenku a užíváme si čerstvý vzduch! (Já do chvíle, než i sem přijdou alergeny a lidi se zblázní a začnou kosit. Ale zatím dobrý!)

Zapadeni v sněhu

Veľa času uběhlo. Mluvím českoslovenštinou, snažím se zdolávat zasněžené silnice a topit si dřevem. V lidech můj dívčí městský vzhled zřejmě vzbuzuje pocity, že potřebuji neustále pomoc, takže mi nic nechybí. Jen už vážně nevím, co s tou porazenou zimou. Zima mi je i teď, neboť kvůli nedostatku třísek (ano, nezvládám si nasekat dřevo ani vyházet sníh) jsem se nějakou dobu tvářila, že já topit přece nepotřebuju. (Dřevo už mám a nadšeně topím, děkuji Lubovi za pomoc.) Takže vám to sepíšu stručně a jasně.

• Někdy si tu připadám jako ve Španělsku. Ve vesnici, kde pracujeme, jsem se už setkala se dvěma pány, u kterých jsem neměla tušení, o čem mluví, ale krásně jsem se usmívala a kývala, jakože jasné jasné. 
• Moje čeština tu působí podobně jako by působil růžový slon na silnici. V obchodech (nenechte se zmást, v civilizaci na nákupech jsem tu byla tak maximálně třikrát) musím často opakovat, co jsem chtěla (a musím se přitom tvářit, že ten vyděšený výraz prodavačky nevidím), v práci se prý pán, se kterým jsem komunikovala, byl užasle zeptat starostky, jestli blbě slyší, nebo jestli ta dívka vedle opravdu mluví česky. 
• Realita je taková, že česky nemluvím, jedná se o jakýsi paskvil. Až na paní prodavačky jej však většina přijímá s nadšením.
• Lidé jsou tu svérázní. Během pracovních telefonátů si vyslechnu oslovení jako "kočka, moja, Barborka" případně výzvy, či bych mohla zopakovat "ř" a jestli umím říct ľ. Jsem do tohoto kraje ještě stále zamilovaná, takže zmíněnému starostovi volám ráda a přijde mi to milé.
• Kdybych někdy v Brně tušila, že budu jednou jezdit autem v takových podmínkách, jako teď jezdím, nikdy bych si ten řidičák nedělala. Mám za sebou jízdu popaměti ve vánici, smyk deset metrů od domu při rychlosti 30km/h, spoustu podivných situací typu "na silnici stojí dva kamiony, co jako teď" a děkuji Bohu za to, že to spolu s autem zatím zvládáme bez vytahování traktorem z příkopu.
• Moje úplně první jízda v takovýchto nelidských podmínkách byla shodou okolností hned po té, co jsem se vrátila z krátké návštěvy Brna. Přijela jsem vlakem do stanice Dobšinská ľadová jaskyňa - vystupovala jsem jen já a pán s běžkami, který se samozřejmě znal s průvodčím. Docela by mě zajímalo, jestli uvažovali, co tam ta ženská in the middle of nowhere pohledává. Už od Červené skaly mi bylo při pohledu z okna špatně. Někdo by měl zařídit, abych se z civilizace vracela vždy jen za dobrého počasí. Nebylo vidět vůbec nic. Po vystoupení z vlaku jsem měla pocit, že mě vítr odvane, navíc jsem vůbec nic nevěděla a nevěděla jsem, kterým směrem mám jít. Následovala jsem pána na běžkách a připadala si jako v nějakém hororu. Absolutní ticho, vánice, sníh všude. Došla jsem nakonec ke svému autu, které jsem měla zaparkované u penzionu - poměrně v lese. Při odškarabávání sněhu jsem slyšela jen vrzání stromů okolo a než jsem si odklidila přední sklo, mohla jsem začít nanovo. Už ani nevím jak jsem se odvezla, ale fakt, držte mi tu palce.
• U domu máme lišky (ano, Buko!) Nemáme ještě popelnici, tudíž dost kreativně řešíme domovní odpad. Dneska jsem našla pytel roznosený okolo domu.  Pak že tu žádná zvířata nechodí, Samo! (Beztak to byl medvěd.)
• Všichni jsou tu na mě moc hodní, za což jim velice děkuji. A obdivuji místní ženy. Za všechno. Vzpomeňte si na ně i vy, až budete otáčet kolečkem na topení.

Můj první samostatný den - epic FAIL

Mám za sebou první samostatný den na Telgártě. A fakt jsem se ukázala. Nejdřív jsem nechtěla světu přiznávat, jaký jsem loser, ale třeba si to jednou přečte podobný nešťastník jako já a dodá mu to pocit sebedůvěry. Takže do toho.

Ondrej bude půlku pracovního týdne v Bystrici, takže to znamená, že tu hodně času budu trávit sama. Dnes se odehrála premiéra tohoto stavu, a myslím, že to nakonec dopadlo docela dobře, neboť hůř už v budoucnu být nemůže.

Ráno dobrý. Odvezla jsem se autem do práce, zaparkovala jsem. Odpoledne jsem z práce odešla dřív, abych si ještě něco dodělala doma. Celá nadšená jsem se zvládla otočit, nejela jsem 50, ale 70, nádhera. (Jen jsem si světla zapla až po minutě jízdy, ale to je detail, že.) Ještě jsem si říkala, že si stopnu, jak dlouho z té práce jedu. V Telgártě jsem se stavila za tetou pro domácí chleba, opět jsem zvládla zaparkovat a i vyjet, i když tentokrát s chcípáním, ale tak komu by se to nestalo. Návštěvu bratrance v dílně jsem vyoutovala, neboť bych musela pozadu vyjíždět do silnice, a to jsem nechtěla riskovat. Tak si tak frčím spokojeně domu a hle - v kopci těsně před přístupovou cestou k našemu domu stojí auto.

Abyste rozuměli - stálo tak, že by ho dobrý řidič asi zvládl objet. Já to zkusila jednou a vyděšeně jsem se rozhodla to vycouvat zpět a zaparkovat to prostě někde jinde. V tu chvíli mě to naštvalo, ale ještě mi to nepřišlo jako totální fail.

Pocit loserství přišel v okamžiku, kdy mi auto několikrát chcíplo (majitel trčícího auta ale i přes hluk, co jsem dělala, nevylezl). Začala jsem se teda z točitého jednoproudého kopce spouštět dolů a byla to spíš metoda pokus omyl, která nakonec zabrala tolik času jako celá jízda z práce domů a kromě mě se jí nakonec zúčastnili další tři místní. Dědeček číslo 1 mi ukazoval, jak mám točit volantem, dědeček číslo 2 mi nabídl otočit se u něj na dvoře. Zdvořila jsem odmítla (se slovy, že to zvládnu sjet, ale ve skutečnosti mi to otáčení přišlo ještě složitější než zápasit dál). Když se za mnou zjevilo sněžný skůtr, který čekal, až mu uvolním cestu, vzdala jsem to, a s jakože rozkošným výrazem poprosila řidiče - našeho německého tak trochu známého - o hilfe. Bravurně mi to otočil a bylo.

Výsledek je takový, že parkuju úplně někde jinde, než bydlím. Výhody to má, že se projdu po čerstvém vzduchu, a proto jsme se na Telgárt stěhovali, že jo.

Po krátkém pláči jsem si pak donesla zpoza domu dřevo, zapálila oheň a jala se vařit večeři.  Aha - na Telgárt ještě nepřišly ikea otvíráky na konzervy. Takže městské dítě otevírá konzervy takto:

Vrchol tomu všemu dodal strýc, který mě přijel na traktoru navštívit (a dovezl mi dřevo).  Na TRAKTORU? WTF? Já se tam nevešla s miniautem a on si sem v klidu přijede na té opaše? Aha, takže auto už v cestě nestojí, můžu si to jít v klidu přeparkovat, no tak to jsem šťastná.

Shrnutí: Práci jsem ještě nedodělala, ale navečeřela jsem se. A ano, mám vysokou školu. Švé z Telgártu! Zítra si jdu sama přenosit dřevo pod střechu, neb má prej pršet, držte mi palce, ať to není podobná komedie jako dnes. Podle mě by o mém sžívání se s venkovem měli natočit film.

První dny na východě

Nová etapa blogu. Psala jsem sem, když jsem byla v Irsku, pak ze Španělska. Nyní blog obnovuju kvůli kvalitativě zcelá jiné destinaci. Přestěhovala jsem na slovenský venkov. A stojí to za to.

Je to tak. Já, osoba, jež jsem se až do svých zhruba 20 let tvářila jako kavárenská intelektuálka (zhruba okolo 20 let jsem potkala Ondríka, který mě donutil koupit si pohorky a ŠUSŤÁKOVOU bundu), jsem se přestěhovala z Brna na slovenskou vesnici pod Královu Holu (neumím ještě ani napsat měkké l, Slováci prominou), kde lidé sportují, makají na poli, krmí ovce a krávy...A hodlám si to tu užít. Přestože mi jeden moudrý muž těsně před odjezdem položil prostý dotaz: "Není to tak trochu propad?" a přestože od většiny mých kamarádů padaly poznámky jako "ze všech mých známých se na to ty hodíš nejmíň". Zatím je to náhodou dost legrace.

Abyste chápali, proč jsme se přestěhovali...Je to tu prostě krásné. Horský vzduch, krásná chalupa, klid, příjemné zázemí...Říkáte si, že je to ideální destinace na dovolenku, ale ne na život? Tak přesně to mě napadlo, když jsme sem v neděli ve 23:30 přijeli, lilo jak z konve a všude byla zároveň ledovka a naše auto nedokázalo vyjet až k domu. Uvnitř na nás pak čekala ledová zima, jelikož se tu týden netopilo. Když jsem druhý den ráno k autu spíš doklouzala než došla, dala by se atmosféra cestou do práce krájet...Ale dva dny přešly, a přestože počasí už není tak krásné, jako když nás Telgárt lákal do svých spárů, je to fajn.

Zatím jsme tu toho moc nestihli, protože jsme pořád v práci. A že je to práce! Shrnu vám zde nej highlity z naší hokny/roboty.

• Ondrejkovi tu říkají "pane magistře" případně "pane řediteli". Very funny.
• V práci - obecním úřadě jedné miniaturní obce - nemáme záchod. Chodíme na něj venkem do krčmy.
• V krčmě ani na úřadě nemáme teplou vodu. 
• V podstatě se tu buď kloužeme na ledu nebo brodíme vodou.
• Lidsky jde o největší zážitky mého života. Potkáváme tu spoustu starostů a místních podnikatelů...a...to se pomalu nedá popsat. Úplně jiná kultura komunikace. Nikdo se s ničím neštve, všechno se říká na plno, jednostranné tykačky jsou na denním pořádku. 
• Ženy tu stále do práce tak úplně nepatří. Byla jsem na dvou pohovorech, na obou se mě zeptali, kdy budu mít děti. Na poradě, na které Ondrej zpočátku nebyl, padl od příchozích mužů vtip na "feminizaci na pracovišti", načež byli okamžitě ujištěni, že "pan ředitel je muž"

Jinak naše práce je nesmírně zajímavá, máme přistavěný nový hezký kancl, nové počítače, dobrý plat a lidi tu jsou fajn. To jen aby mé výplody nevypadaly jako hejty člověka z města. Jen jsem to prostě potřevovala ze sebe dostat.

Jo a řídím!!

Všecny vás miluju a brzy se ozvu s další náloží nezajímavých zážitků tu z východu. Třeba aspoň v Krně začnete vnímat i loňtáky.

Trocha premysleni

(psano na spanelske klavesnici, takze bez diakritiky. za to sem ale muzu hodit takove pekne znaky jako º ª ¿ ¡ ç Ç ñ Ñ. tot vse)

Co mi bude v Brne chybet

• vyborny kafe z automatu ve skole
• bezkofeinova kava (ne ze bych ji pila, ale libi se mi mit tu moznost)
• fuet
• prodavacky, co se usmivaji a daji mi nakup do tasky
• ucitele, co me znaji jmenem a zdravi me na chodbe jako prvni
• kebab
• Starbucks
• nedelni cuming v parku Turia
• vikendova prochazka mestem, pri ktere vzdy objevim neco novyho a nafotim kvantum fotek
• spanelstina
• moji novi kamaradi
• pocit naproste svobody, kdy mi nikdo nerika, co bych mela delat 
• to, ze me nikdo neotravuje a nic nechce :)
• plaz
• slunce

Co mi po navratu chybet nebude

• cekani dvacet minut na metro kazdej den
• zadek mych spoluzaku lezouci z kalhot
• mi spoluzaci, co se chovaji, jako by jim bylo sestnact
• jidlo v menze
• nemoznost koupit si jeden rohlik, buchtu, cokoliv v malem mnozstvi
• to, ze v knihovne neni tiskarna, kopirka, scanner
• siesty (vsude)
• to, ze muzea v nedeli zaviraji ve dve odpoledne a pak uz neotevrou
• moji smradlavi spolubydlici, kteri inspirovali muj predchozi prispevek
• zima v byte

Co me v Brne desi

• studijni oddeleni
• lidi v MHD
• spinavy nadrazi
• zaplivany ulice
• nuda v Brne
• reci, co mam a nemam delat, kam mam jit a poslouchat, jak jsem nudna, kdyz tam nejdu
• bily kozacky (bude vysvetleno v dalsim prispevku na tema narodni pocity)
• prodavacky, co mi nedaji nakup do tasky a budou na me kricet, ze jsem pomala

Na co se v Brne tesim (rodina, pritel a kamaradi atd automaticky zahrnuti)

• na oblozeny chlebicek
• na chleba s cibuli
• na parek v rohliku od Steinhousera
• na moznost skenu v knihovne
• na grilovani
• na chatu
• na noci stravene u Jirky a Peti
• na tabor 
• na spontanni vylet s kockama
• na to, az se vyvalim u rodicu na pohovku
• na mamincin obed
• na babiccin obed
• na sestrenicinu svatbu

No, vidim, ze skoro vsechny aktivity se tykaji jidla. Co nadelam.

Výzva mužům

V mém okolí naštěstí není mnoho mužů, kteří by potřebovali přečíst následující řádky. Ale pokud pomůžou alespoň jednomu, pomůžou tím spousta ženám a svět bude hezčí. Proto prosím čtěte. Psáno na základě životních zkušeností. Člověk by si myslel, že již nejsou následující životní zásady třeba opakovat, ale žiji tu s gorilou a vidím, že i v pětadvaceti letech se můžou hodit.

• Smrad je out. Pokud si pánové myslíte, že trocha toho smrádku ještě nikoho nezabila a potit se je lidské, tak vám k tomu říct jen to, že smrad = nebude sex. Prostě na to nikoho nesbalíte. Ještě nějaké argumenty proti?
• Sprchovat se každý den je in. Jediné, co by mohlo omluvit to, že se sprchujete jednou za dva dny (delší časový úsek raději vynecháme), by bylo ekologicko spasitelské přesvědčení o nedostatku vody na planetě zemi.V takovém případě máte šanci na to potkat podobně zaměřenou dívku/ženu a hrozba z bodu výše se vás netýká. Pokud však nechcete sbalit hipísačku/smraďošku (ha ha, ať žijí stereotypy), sprchujte se každý den. Kdo se nesprchuje, smrdí. To je prostě fakt. A to, že vy to necítíte, neznamená, že nesmrdíte.
• Dlouhé vlasy se většině žen nelíbí. Pokud je chcete mít z nějakého důvodu dlouhé (nádherné kadeře, hipík...ehm, nic dalšího rozumného mě nenapadá), tak si je každý den umývejte. Není nic odpornějšího než mastné prameny. uaaa, fuj.
• Smradlavé tričko na vysprchované tělo nepatří. Jeden den = jedno tričko. Pak pračka. Jako fakt.
• Nikdy nikdy nikdy nenoste tílko bez rukávů. Prostě ho nenoste. Ani v létě. Nikdy. 
• Kraťasy nad kolena si nechte na kolo. Teď to vzhledem k počasí není moc aktuální, ale je to tak. Není vám deset, chcete sbalit ženu.

A pak prosím neprdět, negrgat a odstranit chlupy z podpaží. To už je ale jen takový soukromý bonus. Stejně jako to, že vyhodíte slipy. Bože slipy. 

Oblečení

Vzhledem k tomu, jak je teď in vyjadřovat se na internetu k oblečení, nezůstanu pozadu ani já a zahraju si na módní blog. Takže - hadry ve Španělsku.

Začátkem bych chtěla zejména říct, že španělské důchodkyně jsou velmi elegantní ženy. Předpokládám, že chodí oblečeny stejně jako chodívaly za Franca, ale má to prostě styl. A občas mi i přijde, že ty kousky ani Franca nepamatují, dámy nakupují nové. Nejsou to žádné okázalé věci, ani nic moderního, ale je to elegantní. Sukně pod kolena, polobotky, kabátek a kabelka. Vlasy většinou na krátko, upravené, žádné pestrobarevní trvalé. A nikdy, nikdy, nikdy, nenesou igelitku. To prosím nikdo tady (výjimkou je nákup z potravin v igelitových sáčcích).

Co se mladší týče, záleží na sociálním postavení. Moje spolužačky ze školy mají značkové kabelky, jak jsem tu již asi psala a krásné oblečení. Ale všechny vypadají tak nějak stejně. Tento rok je in hnědá, takže všechno sladěno do hněda a dlouhé rozpuštěné, krásné, nebarvené vlasy. Je to občas trošku depresivní pohled, ale na druhou stranu velmi motivační a inspirující. V teplákách bych tu do školy nešla.

Ale jsou lidi, co jo! A dokonce napříč zeměmi, tepláky nosí Erasmačky i Španělky. Proč? Proč, ptám se ještě jednou. Nejsou to luxusní tepláky ve stylu Madonna před lety. Jsou to prostě nasrávačky. Jakože...proti gustu žádný dišputát, vypadá to "pohodově", ale stále se nemůžu zbavit té otázky PROČ?

Ale abych se vrátila k původní myšlence - v metru tak vyladění a krásní lidi jako u nás na škole nejsou. Nevím, jestli bohatí lidé mají hezké děti nebo jestli si bohaté děti mohou dovolit prvotřídní péči, ale je to tak. V metru mě nejvíc trápí podivný hadry přistěhovalců a potom tepláky. Protože jsou fakt všude. Já nevím, jestli ti Španělé chodí pořád běhat nebo na co potřebují ve městě botasky a teploně...Ale je jich tu moc.

Co se týče mladých chlapců, oblíkají se pěkně. Aspoň ti u mě na škole, jak jinak. Ne úplně jako šamponi, prostě pěkně. Pro českou dívku docela šok - mladý muž hezky vkusně oblečen, vysprchován a s lesklými vlasy. I když je mají všichni stejně podivně nagelovaný či natužený.

Ale abych tento svůj povrchní příspěvěk ukončila - i na naší drahé soukromé luxusní škole platí - nahoře huj, dole fuj. Nepřejte si vidět, jak vypadají záchody po té, co je navštíví pár studentek vysoké školy s kabelkou Louis Vuitton.

Španělské podivnosti

Za chvíli nás tu čeká největší festival ve Valencii - Fallas. To je týden, kdy se v ulicích mačkají davy lidí, aby mohli vidět obrovské pojízdné sochy z papíru a ze dřeva, všude hraje hudba a je hodně hluku. Jo, hluku. Protože nikdo jinej, než Španělé, nemůže dělat ohňostroj ve dne jenom proto, že to dělá randál. Tady to tak je každou sobotu.

No, tuto neděli starostka Valencie, slavnostně zahájila období před tímto festivalem, takže se teď každý den ve dvě hodiny odpoledne na náměstí před radnicí děje "cosi." Z tohoto cosi, které bylo před třemi hodinami, mě ještě stále píská v uších, jako fakt. Kvůli pěti minutám neskutečného hluku se na náměstí nedá hnout už tři čtvrtě hodiny předem. "Nic nevidím, Jordi," říkám svému španělskému spolužákovi, jedinému rozkošníčkovi na mé škole. "To je v pohodě, nepotřebuješ vidět." A fakt ne.

Prostě...Je tam nějakej ohňostroj, ale není vůbec vidět. Důležitý je, že to duní, a hodně. Ze začátku jsem nechápala. "Co to jako je?" a přišlo mi to fakt směšný. Pak jsem si uvědomila, že se třepe zem a mám pocit, že se mi klepe srdce. Ale pořád v pohodě, začalo se mi to trochu líbit, i když mi to pořád připomínalo bombardování za války. A pak přišlo finále. Měla jsem pocit, že mi orgány vyskočí z těla, že mi upadnou uši, že už nikdy v životě nic neuslyším. Ale zároveň to přinášelo pocity euforie a naprostého nadšení. Tleskala jsem spolu s ostatními, dobrovolně a v euforii. 

Celou tuhle srandu promítá televize a ukazuje u toho počet decibelů. Jestli to chápu dobře, maximum bylo včera 130dB, kolik dnes netuším. Ale brzo jdu zas :)

Nový semestr

Měla bych dělat úkoly do školy, ale nechce se mi, takže se vám po delší době připomenu. Pro stručnost opět v bodech.

• Mám za sebou první půlku Erasmu. Jdu si udělat plán toho, co chci v tomto semestru zvládnout, abych na konci neplakala, že jsem to prospala a prolůzrovala.
• Bakalářku na téma Vliv Adolfa Suáreze a UCD na demokratickou tranzici Španělska jsem úspěšně napsala a obhájila. Tato velmi potřebná a aktuální práce se dokonce dočkala velmi dobrého hodnocení (prostě jsem měla A, co to tajit, když se chci chlubit). Bohužel jsem tu bakalářku zapomněla podepsat a nevyzvedla jsem si ani výtisk, co bych si mohla doma vystavit hrdě na poličku. Zamrzí.
• Zvládla jsem udělat i státnice z politologie, i když ty méně slavně (prostě jsem dostala E a D, přiznejme i ty horší věci). Byl to můj nejhorší školní zážitek (mít ještě dva dny před státnicemi horečky a vědět, že jste kvůli tomu přijeli ze Španělska, je fakt povzbuzující) a už jej nikdy nechci opakovat.

No a teď už bez odrážek... Zkoušky mi tu oproti státnicím připadaly legrační, i když učitelům asi až tolik ne, páč známkovali přísně. (Jo, být na Erasmu...navíc ve Španělsku automaticky neznamená, že vám to prostě dají. Navíc když v zadaní testu svítí tučným "Dvě gramatické chyby = bod dolů.") No ale je to z krku. Tento semestr jsem si zapsala skoro všechno z PR a reklamy, včetně základů ekonomie (ehm). Vypadá to zatím dobře, i když moji spolužáci jsou stále na ranu. Pak mám ještě základy audiovizuální komunikace, což by mělo být focení a photoshop, navíc jsem chytla sympatickou skupinku, tak snad to bude dobrý. Rozvrh bych si představovala lepší, ale jinak to už našmelit nešlo, takže ať žijí dny strávené v Moncadě.

Ale musím říct, že bych chtěla být o prá let mladší, umět perfektně španělsky a získat stipendium a odstudovat si tady celou školu. Ten výběr předmětů i přístup učitelů plus dostupná technika je prostě skvělej. Takže do toho a vytřískejme, co se dá! (To je příliš optimistické heslo...Nevím, jak ostatní studenti na Erasmu, ale já začínám čím dál víc propadat skepsi z toho, že se neumím vyjádřit a že i přes svůj požehnaný věk a životní zkušenosti musím podstupovat každodenní trapasy a vysvětlování "nechápu tuhle otázku... Můžu to odevzdat příště? Tak já to namaluju, ale napsat to nemůžu... atd.)

No, ale jinak jsem ráda, že tu jsem, jsem po dvou dnech školy docela natěšená, co budeme dělat (jak dlouho mi to vydrží?) a koupila jsem si krásný hrníček s růžovými květy, abych měla z čeho pít svoje večerní kakajíčko (protože jsem si dobrovolně dala školu na ráno a skončilo tak ponocování s kávou a čajem a pak vyspávání...škoda přeškoda)

Tak jsem zpět

Pár fotek z procházky, víc na picase

Prosinec ve Španělsku

Ne, že bych chtěla někoho v krajině sněhu a mrazu naštvat, ale sobota 12. prosince vypadá ve Španělsku takhle:

A na oblečení vám chvilkama stačí i toto:

Vánoční atmosféra pak vypadá asi takto:

Ale abyste nebyli tak smutní, bylo fakt teplo, normálně tu máme o něco míň :) Jinak fotky jsou z výletu (vlakem!! ale nemá to takovou atmosféru jako hnusný český drnkající vlaky) do Xátivy, asi 50 kilometrů od Valencie.

Víc fotek najdete na mé picase.

A Xátiva je tady, kdyby to někoho zajímalo

Zvětšit mapu

Óda na spolubydlící

aneb má dnešní večeře. By Abraham. Příště se to naučím, páč to bylo moc dobřoučký.

Můj první Moleskine

Jelikož je tento rok ve znamení plnění snů, pořídila jsem si svůj první Moleskine.

Takže teď mám stejný diář jako měl Henri Matisse, Vincent van Gogh, André Breton, Pablo Picasso a hlavně Ernest Hemingway. Je krásný a mám z něj strašnou radost.

Pro znalce či podobně postižené - mám variantu v měkkých deskách s týdenním diářem na jedné straně a na druhé s prázdnou stránkou pro poznámky. Dokonalost!

No k tomu štěstí přibyl ještě úžasnej zákusek s čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem. Ach jaj.

Omlouvám se za kvalitu fotek, které jeho krásu dost snižují. Už brzo snad budu mít zrcadlovku!

Návštěva parlamentu

Dneska tu máme den výročí ústavy a státní svátek. A jelikož je španělská ústava (mimo jiné) tématem mé bakalářky, rozhodla jsem se tento den oslavit! Byl den otevřených dveří kortesů - parlamentu, tak jsem vyrazila, v naivní představě, že město bude mrtvý a v parlamentu budu skoro sama. Ale buď jsou Španělé tak uvědomělí, nebo je vyhnalo ven 24 stupňů (to jako fakt), tak či tak, město bylo plný lidí a na parlament jsem musela stát frontu. Ale stálo to za to! Byl teda docela maličký (na to, že v něm zasedá 99 lidí, kteří řídí region o pěti milionech obyvatelích), ale super! Zde můžete vidět mě v křesílku :)

Lidi se fotili i za řečnický pultíkem, ale já byla sama a to už mi přišlo trapný :) (Statečně jsem poprosila paní, aby mě vyfotila :))) Páč prostě tuhle fotku jsem musela mít! Kdybyste mě viděli, jak jsem tvářila, když jsem zjistila, že si tam můžeme sednout, tak byste dělali, že mě neznáte :) Na konci prohlídky jsem dostala taštičku s dárky, takže zde prosím vidíte, na co jsou peníze španělských daňových poplatníků:

Je tam podivná nádobka na pití, jojo, tužka, která svítí, když se bouchne do toho balónku, letadlo na složení a  dvě záložky. Ještě tam bylo lízátko, ale to už jsem snědla. Bizarnost prostě, že? Ale pozor, ty dvě malý knížečky jsou španělská ústava a pravomoci autonomní oblasti Valencie, takže z toho mám moc velkou radost! (Edit: tak nemám, teď jsem si všimla, že je to ve valencijštině. Ale tak co, o to větší unikát to je.)

Ještě dávali tričko, to jsem dost chtěla, ale abych ho získala, musela bych vystát moc dlouhou frontu a pak do mikrofonu říct, jak se jmenuju, odkud jsem a odpovědět na otázku typu - kdy byla postavena budova parlamentu. No, oni by mi to tričko určitě dali, i kdybych to řekla blbě, ale něco mi říkalo, že pan moderátor by si se mnou chtěl moc povídat, když jsem z té ciziny, a i když se tady ztrapňuju každý den, tak zase vocaď pocaď. Takže tričko nemám.

Dál bych k tomu ještě řekla tak to, že to byl super výlet, jela jsem na kole, pofotila si spoustu věcí, viděla vánoční trhy nebo co to mělo být...A bylo 24 stupňů a to se prostě počítá. Víc fotek je zde (včetně pokusu vyfotit se sama na kole :)))

Tak...Fotbal,radnice a hudba

Příšerka v Tate Modern

Tento post vám píšu z metra a vlak mi k tomu hraje vážnou hudbu :) Musím říct, že když jedu každý den skoro hodinu do školy a v duchu na to nadávám, tohle mi vždycky zvedne náladu. Jednou dokonce hráli Franka Sinatru. Je to velmi povznášející :)

Celkově bych se ráda omluvila místnímu metru za to, že jsem na něj kdy nadávala, protože nedávná návštěva Londýna mi otevřela oči. Nechápu, jak se mi dřív mohlo londýnské metro líbit. Vlaky jsou naprosto miniaturní, starý, ošklivý a síť je moc zmatená. Ale jinak byl londýn samozřejmě velmi luxusní výlet a děkuji Maťkovi a Monice, že nás u sebe nechali a hezky se o nás starali :) 

Nejlepší pizza na světě, poděkování
patří našemu gastro průvodci MD

Z Londýna jsem si též odvezla téměř životní zážitek, a to dojmy z fotbalového zápasu ...pozor... Chelsea proti Žilině :-D Myslím, že každýmu,, kdo mě zná (a hlavně můj názor na sport, a to na aktivní i pasivní), musí být jasný, jaká bizarnost to pro mě byla. Dlouho jsem se s tím nemohla vyrovnat, dokonce jsem se před zápasem i chvíli styděla, když jsem si uvědomila, že jsem součástí davu, co jde na FOTBAL (pi*o). (Ano ano, jsem zjevně pokrytec, zřejmě není rozdílu mezi např. muzikálem a fotbalem :))) Nicméně, pozor, velmi mě to bavilo! Dokonce jsem i fandila! Ze své pozice znalce, ale musím říct, že Žilina předváděla něco naprosto otřesného (sorry, chlapi, i přes moje původní odhodlání fandit Chelsea, neboť fandit Čechům či Slovákům je out, nakonec vyhrála přirozenost a já fakt trpěla, když jsem viděla, že vám to vůbec nejde) Tož tady máte fotografie ze stadionu, aby mi všichni věřili, že jsem tam fakt BYLA. (Petr Čech bohužel nehrál ... wow, Baruna ví, že Petr Čech hraje v Chelsea :).

Z dnešku vám sem ještě dávám fotky z uvítání Erasmus studentů na radnici. Z naší školy nás tam bylo velmi málo, ale asi se nedivím, pokud nesbíráte bizarní zážitky jako já (součástí toho byla i koupě lístků na fotbal), asi nebylo o co stát. Starostka Valencie je moc děsivá paní, je jí tak šedesát a má strašně vyhulenej hlas :) Mluví asi jako Marge tady ve Simpsnech, která je nevím proč nadabovaná tak, že když jsem ji poprvé slyšela, lekla jsem se, co to mluví za příšeru :) Čekali jsme na starostku asi půl hodiny, takže nás pak přivítala jako pravá hvězda, podali si s náma ruku, všech se se zářivým úsměvem ptala, odkud jsou a jak se mají...A pak měla proslov, kterýmu nebylo moc rozumět, ale jeho poselstvím bylo zhruba to, že by si přála, abychom měli ve Valencii druhý domov. Och :) Pak nám dali pitíčko a konec. Ale viděla jsem radnici zevnitř a taky starostku a to se počítá! (A taky jsem potkala svého oblíbeného známého z Agentiny, což je jeden z nejpřátelštějších lidí na světe, takže i to mě velmi potěšilo.) Tady fotka Skleněného sálu radnice:

No a poslední věc – už tři spolužáci si stěžovali, že naši univerzitu nedoporučí svým spolužákům doma na strávení Erasmu, protože se tu musí hrozně moc učit. Mám radost, že nejen já trávím svůj čas učením, už jsem chvilku pochybovala, jestli nejsem divná :))

Výlet do Portugalska a jiné legrácky

Ze seznamu zemí, které jsem ještě neviděla, si škrtám Portugalsko. Bylo to moc luxusní. Z výletu si odnáším pár poznatků:

• Lisabon je moc krásný město
• Portugalština je nejvtipnější jazyk, jaký jsem kdy slyšela. Např. slovo Restauradores se čte jako rrrrrršššštrrrrdrrrrššššš. Zkoušeli jsme tuhle odposlouchanou změť r a š na taxikáře a věděl, kam nás má odvézt, takže nekecám. Na zdraví se řekne "sa uč" (psáno foneticky). Zodpovědně prohlašuju, že po zvládnutí španělštiny na požadovanou úroveň se začnu bavit portugalštinou.
• V argentinské španělštině se "odkud jsi" řekne "de donde sos" případně "de donde sos vos". Chápu, že vám to tak vtipný jako mě něpřipadá :)
• Finky jsou zvyklý na teploty -30 stupňů, ale naprosto trpí v místních bytech bez topení. Taky prej umírají ze španělské nedochvilnosti, prý si nedokážou zvyknout chodit všude o dvacet minut později, ale stále chodí o deset minut dřív, takže ve finále čekají půl hodiny. Chuděry, já občas přijdu i později než učitel :)
• Na výletě organizovaném Španěly tím pádem dost trpěly, heslo dne bylo "čekáme a nevíme na co"
• Všechno, co se říká o Italech, je pravda.
• Mexičani jsou ještě o něco hlučnější než Italové.
• V Rakousku se tvrdí, že Finky jsou nejkrásnější ženy na světě. Bylo fakt divný říct, že v Česku se tohle říká o Češkách :)
• 4 dny sto lidí dohromady = spousta nových párů
• Němci nejsou tak špatní, ale prý se o Češkách ještě stále říká, že jsme k.... doplň si, nebudu si kazit blog.
• Japonci si fotí opravdu ÚPLNĚ všechno
• Kdybych byla chlap, chci za ženu Turkyni. Hezké, hodné, skromné.
• V Evropě se asi fakt nějak hodně pije nebo co.
• Neochutnávejte portugalskou kuchyni: 

Fotky z Lisabonu najdete tady, fotky z toho, jak jsme si to užívali  tady (rozuměj fotky z pártošek a se spoustou cizích lidí, páč z focení s novýma lidma se stalo naším denním i nočním hobby - dokonce jsme se seznámili se slavnou londýnskou taneční skupinou - jo, fakt existujou, my tomu prostě věříme!). (Nebo prostě běžte na mou Picasu) A pak mám ještě vtipné fotky kamarádky z Rakouska Melanie, které též doporučuji ke shlédnutí. Mají pěkně i popisky a mrkněte hlavně na fotky jídla!

Co se týče jiných věcí, než je zmíněný výlet, tak je tu stále nádherných 17 stupňů. V bytech bez topení je ale zima jako v našich sklepech, takže až si někdo bude stěžovat, jak se u nás těžce žije, pošlu ho do háje, páč kdo má na topení, má na všechno (tady se netopí ne proto, že by to bylo zbytečný, ale protože je to drahý.) 

Jo a informace dne- jezdím tady na kole! Fotky luxusního kola s košíkem dodám, je mi jasný, že dokud to neuvidíte, neuvěříte. Ale moc luxus.

A závěrem toho postu bych chtěla poděkovat svým rodičům, že díky jejich štědré podpoře můžu studovat celý rok ve Španělsku a můžu cestovat a všechno tohle zažívat. A to si prosím nedělám srandu, fakt jsem v tom Portugalsku myslela na to, jak je to luxusní a uvědomila si, že to rozhodně není samozřejmost. Takže děkuju, já vám to jednou vrátím!

A poslední poslední informace, kterou nevím, jestli jsem tu už nepsala, ale flash disk se španělsky řekne PIČURIN. A já jsem se musela přede všema nahlas zeptat, co že to ten pičurin je. Tož tak!

Něco z praktických informací

Počasí

Takže, máme tu teplo. Ráda bych touto fotografií naštvala všechny, kterým je teď v Česku zima a mají depky z nedostatku slunce:

Nicméně, přestože tu bývá okolo dvaceti stupňů, Španělé vytáhli ze skříní zimní bundy a kozačky. Nerozumím tomu, jak můžou být tak zimomřiví a přitom nemít doma topení. Dokonce jsem už viděla i chlapa v rukavicích! Je pravda, že ráno bývá zima, ale u nás je tohle jarní počasí, kdy všichni nadšeně vytahují sáčka a baleríny. Nicméně už i já jsem cool a chodím na pláž v kozačkách, jak si můžete povšimnout na fotografii.

Škola
Že naše škola připomíná americkou High School jsem asi už psala. Španělé chodí na vysokou už v osmnácti a já mám bohužel předměty ze druháku, takže jsem mezi nima dost stařec. Můj spolužák, který mě den před tím pozval, jestli si s ním nechci "zkrátit dlouhou chvíli" se tvářil dost vyděšeně, když zjistil, že je mi třiadvacet. Co už no. Nevýhodu to má tu, že jsou moji spolužáci ještě hrozní puberťáci. Byla jsem na jednom předmětu z páťáku, a tam už to bylo normální. Tady na sebe křičí přes celou třídu, smějou se úplně všemu a vypadají prostě jako děcka u nás před maturitou.

Předměty máme dvakrát týdně, dvě hodiny teorie a pak dvě hodiny praktika - v mém případě výtvaření podobných obrázků jako v posledním příspěvku a v marketingu píšeme v hodině rozbory textů, co nám dá, a odpovídáme na otázky, který kontrolujou, jestli jsme tomu porozuměli. To se mi docela líbí, docela by se mi hodilo něco podobnýho v začátcích (no i teď) na politologii. Pak se o tom ještě celá třída baví a řeší se, co tam kdo napsal, a proč. A známkujou to :-/

 tohle naše fakulta ze dvou stran:

Nejsem schopná posoudit kvalitu zdejšího vzdělávání, protože dělám něco úplně jinýho, než studuju v Česku. Charakter těch hodin hrozně připomíná výuku u nás na gymplu, ale obsahově mi připadá, že toho málo neděláme. Navíc toho hodně musíme dělat doma. Ne psát seminárky, ale různý projekty, který jsou zaměřený hodně prakticky. Myslím, že normálním studentům ta škola zabere hodně času a na nějakou práci na půl úvazku, jak to děláme my, můžou zapomenout. Taky máme super technický vybavení, škola je jednou z nejlepších ve Španělsku v audiovizuální komunikaci, takže máme strašně moc zrcadlovek, kamer, počítačů, applů, fotokomoru, televizní studio, rádio...To už se hodně zlepšilo i na FSS, ale já jsem v těch učebnách nebyla, takže nemůžu soudit. Nicméně grafika s illustratorem mě baví hodně, to myslím u nás vůbec neděláme.

Na zkoušku mají Španělé jen jeden pokus, a když ji nedají, můžou si to opravit až následující semestr.Ve valné většině se dělají na hodinách prezence. Takže žádný válení si šunek doma!

Doprava
Valencijské metro je pro mě naprostá záhada. Viz toto:

Jak si můžete povšimnout, v jihovýchodní části města žádná linka nejezdí, ale ve dvou případech jedou na jedné trase úplně zbytečně dvě linky. Nechápu. Budiž jim ke cti, že se jedna trasa, která povede právě tím prázdným místem na mapě, bude budovat, ale stejně je to mimózně udělaný. Nebo si třeba povšimněte, jaký tvar má modrá linka. Hlavně se mi líbí ta epesní zatáčka blízko středu mapy. Modrá totiž jezdí jako tramvaj nad zemí, takže si udělá takové vtipné účko a můžete si prohlídnout náměstí ze všech stran.

Není tu intergovaná doprava, takže kde není metro, musíte využít autobus, ale nemůžete použít stejnej lístek. Inteligentní, že? Vážíte si konečně IDS JMK? Já jo! Taky intervaly jsou super, ve špičce 15 min, později i víc. A pokud chcete někam dál, tak je to úplně špatný, protože každých 15 minut sice něco přijede, ale liší se konečné zastávky, kam až to jede. Pokud potřebujete zrovna tu jednu, počkejte si prostě. A na autobus nemůžete přijít na čas, protože žádný časy nemá. Na zastávce visí, v kolik vyjíždí první a pak interval. Ale protože tady nic nejezdí, tak jak má, nemá vůbec cenu si to počítat.

Moje škola je daleko, zhruba 10km na sever. (podle google maps, vzdálenost z centra města, připadalo mi to dál). Bohužel bydlím blbě a musím přestupovat, takže cesta do školy mi zabere zhruba 45 minut. Což potěší, když mám skoro každej den jen jeden předmět. Zpátky to trvá vždycky dýl, ale nepřišly jsme na to, proč.

Tady je Moncada:

Zvětšit mapu


Bydlení

Bydlím tu: 



Zvětšit mapu

Je to univerzitní zóna, kde bydlí velká část studentů, což má výhodu v tom, že drtivá většina párty a akcí se koná blízko a nemusím se nikam složitě dostávat - metro v noci nejezdí a ještě mi nepřišla kartička na městský kolo (vysvětlím a pofotím, až ji budu mít). Vpravo je moře s pláží a přístavem, tam jdu pěšky tak půl hodiny. Asi 10-15 minut pěšky to mám do nejúžasnějšího parku na světě, což je ten zelný pás, který se táhne celým městem. Je to bývalé koryto řeky, kterou odklonily kvůli záplavám a udělali z toho dlouhatánský park, kde jsou prolízačky, cyklostezky, kašny, mini golf...všechno. Je to naprosto úžasný a lidi tam opravdu žijou. Je tam focený například toto:

Nebo toto:

Taky jsou tam naprosto super prolízačky, který z leteckýho pohledu vypadají jako spící Guliver! 

Prostě ten park miluju a je mi líto, když zjišťuju, že z něj nemám žádný kloudný fotky, takže si to tam příště pěkně pofotím. A hned vedle parku jsou architektonické skvosty a hlavní tahák Valencie - Město umění a věd - komplex budov (muzeum, "planetárium" - funguje jako 3D kino, akvárium a koncertní dům), takže prostě...ach.

No, tož to by asi stačilo. Byly jsme taky na výletě v Saguntu, fotky jsou zde. Bylo to luxusní! A příští týden jedu do Lisabonu! A už nemáme leguánka, José ho pustil na svobodu a koupí většího ve zverimexu. A mám se dobře, chci tu žít na pořád, mí spolubydlící jsou luxusníčci, lidi přijemní, španělština hezká, Valencie zelená...Prostě láska! Ach!

Hasta luego, amigos!

Šikovníček

Na tomto:

Jsem udělala toto (domácí úkol, ne že bych se tak bavila sama od sebe):

Jeden obrázek mi tam chybí, páč nevím, jak ho udělat :(