Můj první samostatný den - epic FAIL

Mám za sebou první samostatný den na Telgártě. A fakt jsem se ukázala. Nejdřív jsem nechtěla světu přiznávat, jaký jsem loser, ale třeba si to jednou přečte podobný nešťastník jako já a dodá mu to pocit sebedůvěry. Takže do toho.

Ondrej bude půlku pracovního týdne v Bystrici, takže to znamená, že tu hodně času budu trávit sama. Dnes se odehrála premiéra tohoto stavu, a myslím, že to nakonec dopadlo docela dobře, neboť hůř už v budoucnu být nemůže.

Ráno dobrý. Odvezla jsem se autem do práce, zaparkovala jsem. Odpoledne jsem z práce odešla dřív, abych si ještě něco dodělala doma. Celá nadšená jsem se zvládla otočit, nejela jsem 50, ale 70, nádhera. (Jen jsem si světla zapla až po minutě jízdy, ale to je detail, že.) Ještě jsem si říkala, že si stopnu, jak dlouho z té práce jedu. V Telgártě jsem se stavila za tetou pro domácí chleba, opět jsem zvládla zaparkovat a i vyjet, i když tentokrát s chcípáním, ale tak komu by se to nestalo. Návštěvu bratrance v dílně jsem vyoutovala, neboť bych musela pozadu vyjíždět do silnice, a to jsem nechtěla riskovat. Tak si tak frčím spokojeně domu a hle - v kopci těsně před přístupovou cestou k našemu domu stojí auto.

Abyste rozuměli - stálo tak, že by ho dobrý řidič asi zvládl objet. Já to zkusila jednou a vyděšeně jsem se rozhodla to vycouvat zpět a zaparkovat to prostě někde jinde. V tu chvíli mě to naštvalo, ale ještě mi to nepřišlo jako totální fail.

Pocit loserství přišel v okamžiku, kdy mi auto několikrát chcíplo (majitel trčícího auta ale i přes hluk, co jsem dělala, nevylezl). Začala jsem se teda z točitého jednoproudého kopce spouštět dolů a byla to spíš metoda pokus omyl, která nakonec zabrala tolik času jako celá jízda z práce domů a kromě mě se jí nakonec zúčastnili další tři místní. Dědeček číslo 1 mi ukazoval, jak mám točit volantem, dědeček číslo 2 mi nabídl otočit se u něj na dvoře. Zdvořila jsem odmítla (se slovy, že to zvládnu sjet, ale ve skutečnosti mi to otáčení přišlo ještě složitější než zápasit dál). Když se za mnou zjevilo sněžný skůtr, který čekal, až mu uvolním cestu, vzdala jsem to, a s jakože rozkošným výrazem poprosila řidiče - našeho německého tak trochu známého - o hilfe. Bravurně mi to otočil a bylo.

Výsledek je takový, že parkuju úplně někde jinde, než bydlím. Výhody to má, že se projdu po čerstvém vzduchu, a proto jsme se na Telgárt stěhovali, že jo.

Po krátkém pláči jsem si pak donesla zpoza domu dřevo, zapálila oheň a jala se vařit večeři.  Aha - na Telgárt ještě nepřišly ikea otvíráky na konzervy. Takže městské dítě otevírá konzervy takto:

Vrchol tomu všemu dodal strýc, který mě přijel na traktoru navštívit (a dovezl mi dřevo).  Na TRAKTORU? WTF? Já se tam nevešla s miniautem a on si sem v klidu přijede na té opaše? Aha, takže auto už v cestě nestojí, můžu si to jít v klidu přeparkovat, no tak to jsem šťastná.

Shrnutí: Práci jsem ještě nedodělala, ale navečeřela jsem se. A ano, mám vysokou školu. Švé z Telgártu! Zítra si jdu sama přenosit dřevo pod střechu, neb má prej pršet, držte mi palce, ať to není podobná komedie jako dnes. Podle mě by o mém sžívání se s venkovem měli natočit film.