Španělské podivnosti

Za chvíli nás tu čeká největší festival ve Valencii - Fallas. To je týden, kdy se v ulicích mačkají davy lidí, aby mohli vidět obrovské pojízdné sochy z papíru a ze dřeva, všude hraje hudba a je hodně hluku. Jo, hluku. Protože nikdo jinej, než Španělé, nemůže dělat ohňostroj ve dne jenom proto, že to dělá randál. Tady to tak je každou sobotu.

No, tuto neděli starostka Valencie, slavnostně zahájila období před tímto festivalem, takže se teď každý den ve dvě hodiny odpoledne na náměstí před radnicí děje "cosi." Z tohoto cosi, které bylo před třemi hodinami, mě ještě stále píská v uších, jako fakt. Kvůli pěti minutám neskutečného hluku se na náměstí nedá hnout už tři čtvrtě hodiny předem. "Nic nevidím, Jordi," říkám svému španělskému spolužákovi, jedinému rozkošníčkovi na mé škole. "To je v pohodě, nepotřebuješ vidět." A fakt ne.

Prostě...Je tam nějakej ohňostroj, ale není vůbec vidět. Důležitý je, že to duní, a hodně. Ze začátku jsem nechápala. "Co to jako je?" a přišlo mi to fakt směšný. Pak jsem si uvědomila, že se třepe zem a mám pocit, že se mi klepe srdce. Ale pořád v pohodě, začalo se mi to trochu líbit, i když mi to pořád připomínalo bombardování za války. A pak přišlo finále. Měla jsem pocit, že mi orgány vyskočí z těla, že mi upadnou uši, že už nikdy v životě nic neuslyším. Ale zároveň to přinášelo pocity euforie a naprostého nadšení. Tleskala jsem spolu s ostatními, dobrovolně a v euforii. 

Celou tuhle srandu promítá televize a ukazuje u toho počet decibelů. Jestli to chápu dobře, maximum bylo včera 130dB, kolik dnes netuším. Ale brzo jdu zas :)