Nějaké nové fotky

Někteří už viděli odkaz na Facebooku, teď přidávám další fotky z kolejí a z hledání ubytování. Na fotkách je čtvrť, kde si našla bydlení moje spolužačka Adéla, která je teď se mnou na kolejích. Já budu bydlet v modernější čtvrti, tím pádem méně romantické. Fota dodám.

Koleje jsou velmi luxusní, ale pokoj pro jednoho vyjde na 500 euro, což je o stovku víc, než je stipendium. Ale myslím, že i kdybych ty peníze měla, asi bych tu nechtěla zůstat. Mám dojem, že na kolejích, který stojí dvojnásobek bydlení v bytě a kde vám na vrátnici půjčí Nintendo a Wii,musí žít hrozně rozmazlený lidi. A pokoje jsou na mě až příliš sterilní. Ale uvidíme, co budu říkat,až budu žít v zabordeleným bytě, kde bude přes léto teplo a v zimě kosa :)

P.S.: Pro různé příbuzné, kteří by snad byli méně počítačově zdatní - abyste viděli ty fotky, klikněte na to slovo "fotky" v první větě :) Ale věřím, že jste to všichni zvládli bez této rady!

Valencie

Vedro k zalknutí, rychlý provoz na silnici, zmatení turisti a zřejmě i zmatení místní. To byly první dojmy z Valencie. A taky šok, že tu budu muset rok žít. A abych se s tím nějak vyrovnala, budu si psát blog stejně jako jsem psala kdysi v Irsku. Tentokrát snad pravidelněji a zajímavěji. Takže koho zajímá, jaký je Erasmus ve Španělsku, může vesele číst. A kdo se bude rozčilovat, že jsem strašně bulvární a plná žurnalismů (že Ondrejko), tak ať to nečte. Toto není Respekt, přátelé!

Jak někteří ví, do Valencie jsem cestovala autobusem. Tuto šílenou variantu jsem zvolila kvůli batožině - mám s sebou kromě letních hadříků i zimní kabát a kozačky a v letadle bych se kvůli nadváze nedoplatila. Nicméně dobrodružným povahám můžu cestu busem v klidu doporučit. V Praze nás nastoupilo do prázdného autobusu šest, během cesty dost lidí přistoupilo, ale stejně nebyla plná víc jak půlka autobusu, takže jsme si každý mohl zabrat pro sebe dvě sedadla. Autobus klimatizovaný, takže vedro nebylo, pánové řidiči vtipní rozkošníčci, spolucestující v klidu. Na německých hranicích buzerace, paní policistka vypadala jako bachařka v kriminále, její kolega byl o něco lepší. Nejdřív vybrali pasy půlce autobusu a pak se vrátili s tím, že by chtěli vidět věci jednoho černocha. Naštěstí neměl žádný kufr, kdyby se měli hrabat v mých milion věcech, asi by zaplakali oni i spolucestující. Takovouhle prohlídku jsem zatím viděla jen ve filmech a reklamách na tampony (ach ta televizní devadesátá léta), ale musím říct, že je to hodně nepříjemný. Prohledávali mu všechno, velmi důkladně a přede všema. A ani mu to do toho batohu nevrátili tak, jak to měl. Samozřejmě nic nenašli, tak jsme pokračovali dál. Cestou nás ještě zastavila francouzská policie, ale té naštěstí stačilo vidět pasy.

Překvapení nás čekalo v Barceloně, kde jsme museli vystoupit a počkat na o něco menší autobus se španělským řidičem. Cesta je dlouhá zhruba 360 km, ale podle jízdního řádu jsme ji měli jet pět a půl hodiny. Proč se ukázalo asi po dvou hodinách jízdy. Řidič, který nám mimochodem celou cestu pouštěl do repráků hity devadesátých let, zastavil u jakési mini restaurace u silnice, řekl "Hodinu pauza" a šel na kafe. Siesta, pohodička.

Nakonec jsme naštěstí dojely, vzaly si taxíka, protože bychom to jinak s kuframa nezvládly a ubytovaly se na velmi luxusních kolejích. Ale o bydlení příště. Zde ještě trasa kudy jel autobus: (Francie je bez záruky, byla noc a já to nesledovala)


Zvětšit mapu

Od teď už jen Španělsko

Jelikož jsem se za účelem studia (opravdu) odstěhovala do Španělska, rozhodla jsem se pokračovat ve svém starém blogu, kde jsem psala o svých zkušenostech aupairky v Irsku. To jen na vysvětlenou, aby to nikoho nemátlo, protože staré záznamy jsem se rozhodla tu nechat. Koho to zajímá, nechť si čtení užije! Hodlám své osamělé večery trávit psaním :)

Jeste fotky - starý záznam ještě z Irska

Taky za sebou mame krest male Ciary, no reknu vam, byl to vazne bizar. Na hostine me posadili vedle svateho otce, coz me prvne malem trefil slak, ale pak se ukazalo, ze to byla dobra volba, pac svaty pan byl velice ukecanej a mel moc dobrou angloctinu. Partoska to byla luxusni, moc se mi to libilo...Popisu snad priste, zatim aspon na fotkach konecne mate celou familii. Zitra jedeme do Dublinu do ZOO, to zas bude neco s tema detma...Jinak jsem byla u Brendona na farme a musim rict, ze fakt RESPEKT! Ja myslela, ze to tam jen sefuje z kancelare, ale videla jsem, jak dojil sto krav zaraz (nebo teda obsluhoval ty stroje, ale stejne to byl masakr)...Uz me tolik nestve, tak je to dobry a dokonce jsem schopna ocenit jeho praci...Tech brambor ma fakt tuny :-D

Parbicka v Kilkenny - nudnej zapisek o nicem :)

Koncert v Kilkenny

Už jste někdy viděli duchny pařit na reggaečko a jeptišku bloumající nočním Kilkenny plným neřešti? Ne? No, tak to jste přišli o bizarní zážitek.

Po týdnu hormonálních depresí, kdy jsem si tady připadala děsně sama a úplně všechno mě bezdůvodně štvalo, jsme vyrazily s Eimear, babičkou a tetou na koncert do Kilkenny. Teta je babiččina sestra, jeptiška žijící toho času v Londýně (každých pět let se musí stěhovat někam jinam) a během roku má 4 dny volna (to je veškerá její dovolená). Tož každý rok jezdí ke své sestře na návštěvu. Je docela přátelská, i když se nemůžu zbavit trošku divnýho pocitu, když s ní mluvím. Každopádně koncert byl epesní záležitost. Tentokrát to naštěstí nebyl ujetej free zpívající farář ve světle růžových reflektorů (teď ani nevím, jestli jsem vám to sem popsala, pokud ne, musím to udělat dodatečně, protože to byl fakt bizar). Výtěžek z koncertu šel samozřejmě na dobrou věc (na jiné akce tu nechodíme), ale nebylo to tak načichlý atolickou propagandou jako to před tím (bylo to v divadle a ne v kostele a celkově to mělo relax atmosféru). Jako první vystoupila taková paní...No, tož později jsem se dozvěděla, že ta paní v podivných šatech zpívající podivné písně, je dívka, která vyhrála místní soutěž krásy. Tato soutěž krásy je ve skutečnosti prý víc o talentu než jen o povrchní kráse a ona tu soutěž vyhrála. No, myslela jsem si, že je tak o deset let starší než ve skutečnosti byla a ten zpěv byl taky podivnej, ale proti gustu žádný dišputát. Příští rok se do této pseudosoutěže můžu přihlásit taky :-D

Po slečně vystoupil naprosto luxusní černoch z Nigérie, žijící momentálně ve Watefordu (město mrtvých) a vyučující v Kilkenny salsu. Tento večer ovšem vystoupil jako napodobenina Boba Marleyho a fakt jsem se pobavila. Připomnělo mi to džamajka partošku – Boban, pokrývky hlavy a regéčko (pochopí jen Sendyna, která to tady asi nečtě, ale nemohla jsem si to odpustit). Tak mě napadá,že si Břeťo, Kraso, Růženo a Broňo musíme udělat na chatě reggaečko party, až přijedu. Těším se velice.

No a po pánovi přišel teprve ten pravej bizar. Místní varianta Kelly family – moc lidí hrající na moc nástrojů tradiční irskou hudbu a tančící tradiční irský tanečky. Zpočátku jsem z toho byla taková zmatená, ale když pak na podium přišli tancovat i postarší členové tohoto seskupení a roztočili to jak na prvního máje, začalo mě to fakt bavit a smála jsem se, jak už dlouho ne. No a večer zakončilo kvarteto též hrající irskou hudbu, tentokrát v normální verzi, která netahá za uši a dá se poslouchat celej večer.

Přestože bylo docela pozdě, babička rozhodla, že ještě půjdeme na čaj a že ví kam, tak ať ji následujeme. Byla to štreka pomalu přes celý město, babička šla hrozně rychle vepředu a pořád nadávala, že se sestra jeptiška děsně loudá, byla u toho moc legrační. Každopádně jsem si vycházku nočním Kilkenny docela užila. Kilkenny je totiž krásný městěčko, plno malinkých uliček, krámků, hospůdek, zámek, chrám...turisty velmi oblíbené město. Přestože to má asi tak 25 tisíc obyvatel, hospod je tam snad víc než v Brně a docela hustě to tam pařilo. Možná to tak akčně vypadalo taky proto, že se v Irsku nesmí kouřit v hospodách (kdy už to konečně zavedou i u nás???) a všichni kuřáci tak postávají před barama, který tím pádem mají pořád otevřený dveře a hudba je slyšet i na ulici. Byl to vážně legrační pocit. Pařit jsem tady ještě vůbec nebyla a teď si to rázuju s babičkou, oblečená oproti těm slečnám velmi slušně, za mnou jde paní (nebo je to slečna, když není vdaná???) jeptiška, na které je vidět, že jí je tahle vycházka krajně nepříjemná...No, legrace. ale tak nevím. Buď jsem tak děsně stará (což je pravda) nebo jsem opravdu dlouho nebyla v Brně pařit (což je taky pravda) nebo je tady opravdu trochu ujetý. Možná je to tím, že tady musí nosit celej život každej den ty hnusný školní uniformy a pak neznaj míru...Ale to, co ty lidi měli včera na sobě, to byl fakt děs. Nechci tady vypadat jako stará panna či nějaká trapná moralistka, ale to byste to prostě museli vidět. No, ale ať se dostanu k cíli našeho výletu. Babička nás dovedla k naprosto luxusnímu hotelu, že tam byla kdysi na čaji s kamarádkou a že je to tam moc pěkné. No, pěkné je slabý slovo, bylo to prostě moc LUXUSNÍ. Místo židlí tam byly obrovský květovaný sedačky, naprosto epesní lustr, paní hrála na klavír, všichni byli moc pěkní a elegantní...i slečna servírka vypadala jako kdyby vyhrála soutěž krásy (či talentu). Konvička na čaj byla ze stříbra a místo cukřenky jsme každá dostaly dřevěnou tyčku, na které byly krystalky cukru – takže to vypadalo pomalu jako nějaká brož či tak něco. No, moc luxusní záležitost, to jsem si vážně užila.

Nové fotky

Dostala jsem se konecne k netu, ale nemam pro vas zadne nove zpravy, na to nebzl bohuzel cas. Byla jsem na navsteve u Broni, jeji rodinka me pozvala a mohla jsem tam i prespat, takze luxus nad luxusy. Popisu priste, zatim fotodokumentace. Snazila jsem se aspon zezacatku neco okomentovat, abyste vedeli na co koukate.
Pa, B.

http://luxusnivylet.rajce.net

Vyloveno z notasu / novy zaznam

Sobota 21. 6.

Můj první výlet do Dublinu! Luxus nad luxusy! Moc pěkný město, budu tam pečená vařená. Smířila jsem se s tím, že si odsud nedovezu žádný peníze (jak jsi to, Katko, dokázala? :) ) ale hezky si to užiju. Ale aby to nebyla jen zábava, utratila jsem v knihkupectví 40 euro za učebnice angličtiny. Děsný, su šprt i tady. Ale mám z nich fakt radost a zaškrkávám si v nich novými zvýrazňovači a píšu si poznámky do nového sešitku. Ježiš, jsem fakt magor. No, každopádně k Dublinu. Hned po příjezdu jsem jako správný intelektuál zamířila do národní galerie. (No dobře dobře, šla jsem tam protože strašně pršelo a byla hrozná zima a já chtěla být někde v suchu a teple. A nešla jsem tam hned, ale prvně jsem šla do Mekáče (ano...stydím se) na kafíčko a čokoládovou buchtičku. Nicméně z kafe mi bylo celej den blbě. Ale buchta byla dokonalá. No postupme dále...) No, v galerii to byla docela nuda, byla jsem tam až do jedné odpoledne a zapomněla jsem se napít (a na to hnusný kafe), takže jsem měla pocit, že to se mnou sekne. A všechno to byly starý nudný obrazy, zaujaly mě tam asi jen čtyři (ale za to pořádně, fakt luxus.) Nicméně výstava zhulených děsivých panenek byla lepší. :) Pak jsem se šla jen tak procházet, vlezla jsem do pár obchodů, našla velice alternativní čtvrť, kde jsem si to fakt užila, občíhla jsem místní hrad...Ale nijak jsem to nehrotila.Za prvé to počasí bylo fakt strašný a za druhé jsem si užívala pocit, že se tam ještě milionkrát vrátím a nemusím tak všechno obíhat najednou.

Nicméně, přichází zlatý hřeb mého výletu. Jelikož mám víc štěstí než rozumu, narazila jsem při svém bezcílném bloumání ulicemi na dublinskou GAY PARADE! (Průvod gayů a lesbiček probíhající na celým světě, letos poprvé proběhl i v Brně, poznámka. -> otázka pro O.V. – jaký to bylo??? ) Naprosto luxus největší. Do průvodu jsem se spontánně připojila a přináším vám pár fotek, abyste nasáli místní atmosféru. Bohužel v těch podmínkách (deštivo, ověšená taškama s nákupy, velká rychlost průvodu a maličkej foťák) nešlo udělat nic lepšího, ale snad tam něco najdete. Mám i nějaká videa, který sem ale neumím dát. Bylo to skvělý, šla jsem s něma asi hodinu, několik nákladních aut, ze kterých se ozývalo techno a různý taneční vály, lidi tancovali, zpívali, bubnovali...Nakonec jsem dostala sadu kondomů a lubrikačních gelů pro gaye a homosexuální náramek Google. Pártoška pak pokračovala v parku vedle místní slavné katedrály koncerty a podobnými legráckami, ale to už jsem to otočila směrem k nádraží. Jenom bych k tomu ještě poznamenala, že to mělo úžasnou přátelskou atmosféru (muži pořád vykřikovali „Jsem šťastný, protože jsem gay“ nebo „přinášíme vám dobré počasí“), zúčastnilo se toho hrozně moc lidí (kéž by to v Brně byla aspoň desetina z toho) a hlavně že i policajti byli milí. U nás jsem na podobných akcích zvyklá na kordony děsivě se tvářících prasat, ale tady byli všichni v klidu a bylo jich málo. Ale celkově tu policie má dobrou pověst, E. mi říkala „Když budeš chtít cokoliv vědět, zeptej se policajta. Oni se tady dost nudí a rádi si popovídají...“ (Což by se teda dalo říct i o našich policajtech, ale to co z nich pak většinou vyleze všichni známe, že. Tož další otázka na O.V. – jak to policie brala v Brně?) No, tož to jsou moje jediný fotky z Dublinu (plus politickej plakát pro O.V :) protože baráky se mi fotit nechtělo a samu sebe na ulici taky ne. Jo, ale zapomněla jsem poznamenat, že na té Gay parade jsem ztratila pochybnosti o svým mentolovým (případně pistáciovým, vyberte si, co máte radši) kabátku. Aspoň jsem mezi ty barevný magory pěkně zapadla. :) Je prostě epesní a Gay parade byla taky epesní. Dívám se teď na ty videa a jsem hrozně ráda, že jsem to zažila.

Pátek 20. 6.

Dneska jsme byli s dětma v parku, z čehož jsou na rajčeti fotky. Park je moc pěknej, ale děti se tam chovaly úplně hrozivě. Byl to těžkej den, v pátek už mi docházely síly a odpoledne, kdy mám volno, bylo úplně vymodlený. Původně jsem chtěla jít na net, dát vám sem fotky a historky, ale byla jsem vyčerpaná a nechtělo se mi tahat s noťasem. Tak jsem se šla jen projít k řece, kde jsou labutě ochočený tak, že si na ně málem můžete sáhnout. (Možná si na ně fakt můžete sáhnout, pokud vás neděsí ptáci, což mě docela jo.) Prošla jsem se a bylo mi hned o hodně líp. Jako bonus jela rodina večer na Brendanovu farmu, takže jsem měla celej barák pro sebe, což je bájo. No, upřímně, projedla jsem to. Ach jo, hlášku o tom, že mi zde obezita nehrozí beru zpět, přijedu naprosto OBROVSKÁ. Ale vážně moc. Už teď vypadám jak těhotná (což nejsem, poznámka pro vyděšené) a nenosím kvůli tomu jedno moc hezké tričko, co jsem si tady koupila. Jsem tu vážně jako na výkrmu. Eimear každej den vaří (ty brambory mi teda začínají lézt docela krkem, ještě jsme neměli nic jinýho...) a jídlo mi nakládá na talíř ona. Jelikož jsem slušně vychovaná ( a hlavně nenažraná), tak to vždycky všechno sním a pak se sotva valím. Dneska jsem došla k závěru, že z toho, že to vždycky dojím E. usoudila, že mi toho dává málo a ty porce zvyšuje. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Ještě že je tu tak drahý jídlo, to jediný způsobuje, že si ho sama nekupuju. To bych nepřijela dvojitá, ale trojitá. Ach jo, nevím co s tím, přece nezačnu sportovat? No, běhat fakt nemůžu. Za prvé kvůli svému přesvědčení a za druhé jsem tady přejezená permanentě (velká snídaně, teplej oběd a ve většině případů i teplá večeře), takže kdybych běhala, tak se pozvracím hned za prvním rohem. No nic no, tak mě prostě v Brně nepoznáte. Zkusím se mrknout do svých moudrých časopisů, třeba tam najdu nějako radu.

Čtvrtek 19. 6.

Eimear dělala v Dublinu svoje GP zkoušky, a tak přijela BABIČKA, abych s dětma nebyla sama. No to vám byl vál.

Babička mě přišla děsně legrační hned jak jsem si s ní podávala ruku, ale to jsem ještě zdaleka netušila, co všechno mě čeká. Když si na ni teď vzpomínám, směju se zas. Příští týden má zase přijet, tož to se fakt těším. Babička je totiž fakt něco. Kdo zná moji babičku, tak to znásobte dvěma a přidejte k tomu to, že za celej den nezavřela pusu. Jo, byl to s ní rychlokurz angličtiny za všechny peníze, protože udržet celou dobu pozornost (babička se totiž dožadovala okamžitých odpovědí), bylo dost vysilující. Ale vážně jsem na sobě viděla na konci dne pokroky. Protože bylo vysilující poslouchat pořád její blebty blebty, občas jsem se ji snažila umlčet tím, že jsem jí vykládala něco já. Vždycky mi do toho skočila a dořekla to za mě, ale pokusy dobrý. Teď mě tak napadá, že kdo neznáte moji babičku, představte si Magdu (politoložku) za takových čtyřicet pět let a máte to. :) Ne, vážně, babička byla skvělá. Nechápu, kde se v ní bere tolik energie, byla jako uragán. Po obědě jsme spolu odvedly děti do školky (šli jsme to poprvé pěšky, E. vozí děti autem, i když je to za rohem, ale babička moudře rozhodla, že se půjdeme projít, protože dětí zakrňují), tož jsem měla mít oficiálně volno. Nicméně jsme šli s babičkou na procházku do města (nějak se mě neptala, prostě vyrazila se mnou.) ale bylo to moc fajn, Ciaru jsme měli v kočárku a prolezli jsme spolu milion obchodů. Jak jsem pochopila (a E. mi to pak potvrdila) Marry (babička) miluje nákupy a hlavně slevy. Takže to byl samý: „No podívej se, jak je to zlevněný, to je o víc než padesát procent! sice to není úplně nejhezčí, no ale ta cena je skvělá...Kolik to stojí u vás? Hm, hm, jé a podívej tamhle...“ No byla to čurina. Každopádně jsem si s babiččinou asistencí koupila dvoje rifle (samozřejmě ve výprodeji, no není to skvělá cena rifle za pět euro, když půl litrový pitíčko stojí dvě a půl eura?) a kabátek. K tomu kabátku bych poznamenala asi toto: Lidi tady v Irsku ztratili i ty poslední záchvěvy vkusu, co kdy měli. Ten kabátek je mentolové barvy. Mám strach, že už mě to chytlo taky. (Ale babička říkala, že je lovely. Nicméně v jejích podání bylo lovely úplně všechno.)

Jo, a pokud jsem se tu ještě nepochlubila, rodina mě tu už dokonale zná. Eimear si byla ve středu koupit punčocháče a kabelku ke svému obleku na tu zkoušku a přinesla hrozně moc hader (nekupte to, když je to tak levný, pozn. pro znalce) a mně přinesla ostře růžovou mikinu jako dárek! :-D Tož to mě fakt pobavila, za prvé to od ní bylo moc milé a za druhé ta barva :))) Za chvilku si budu půjčovat Sářino oblečení.

18.6.

Moje averze vůči chlapům (všem) tady narůstá. Včera jsem věšela Brendanovy obr slipy a nátělník... Si to představte: Na šňůru na zahradě věšíte naprosto rozkošňoučký mini oblečky pro dvouměsíční miminko, rozplýváte se, jak je to sladký, vaše děloha přímo volá po miminku a najednou z prádelního koše vytáhnete podivný černý slipy velikosti XXXXL. Volání utichne. Rodinnej život je na prd.

O víkendu mám volno a Eimear se potřebuje učit na tu svoji lékařskou zkoušku. Bavily jsme se o tom v pátek a ona říkala: Doufám, že je Brendan někam vezme, abych se mohla učit a byl klid. Jsem si ještě říkala, jak to mají dobře rozdělený. Prd! Myslíte, že ten rádoby George Clooney něco udělal? Houbelec. Akorát otevřel zahradní domeček, protože v něm hledal nějaký nářadí. No jo, jenže v tom domečku byly taky kvanta hraček, který děcka samozřejmě vytahaly a nechaly válet se po zahradě. Pak je teda šel Brendan uložit k odpolednímu spánku – aspoň něco, říkala jsem si. Jenže když děcka po půl hodině pořád mluvily, šla jsem se tam podívat a co nevidím – Brendan spí ve své posteli a dětičky dělají bordel. Takže asi tak. V jednom dámském časopise (k mé velké lítosti jsou noviny na čtení docela obtížný, kdežto články o místních hvězdičkách, který mi nic neříkají, či o tom jak zhubnout a pořídit si lepší šaty jsou psány jednoduchou angličtinou, takže to jsem nucena číst. Má slovní zásoba bude po příjezdu jistě velmi zajímavá – skládačka, plastelína, přebalit, smrdí, dudlík a zhubnout, krém na obličej, sexuální terminologie...) No každopádně v tom časopise byla dobrá reklama, ještě to musím někde najít a dát Eimeair. Bylo tam sedící rozkošné děťátko a u toho text: „Obětujete svou kariéru a sexy postavu, každý den ho uspáváte, krmíte a přebalujete. A jeho první slovo je: táta.“ Docela výstižné. (Byla to reklama na nějaký stránky o rodičovství, kde se dozvíš, že slovo táta se líp vyslovuje než máma, takže nemáš klesat na mysli.) Tož tak.

Jak už jsem tu zmiňovala, byla jsem v neděli v kostele – Eimear s dětma chodí, tak jsem si řekla, že by mohlo být zajímavé to vidět. No, zajímavý to bylo. Je tady hafo kostelů, ale tenhle je asi největší – novej, velmi prostornej. A jen v tomhle bylo minimálně dvě stě lidí! Na taková čísla nejsem z Čech tedy vůbec zvyklá, tož mě to udivilo. Ale převážně šlo o starý lidi, což mě trochu uklidňuje. No...co Vám budu povídat. Zaujalo mě hlavně oblečení místních do kostela (já bych něco takovýho nevzala ani na E55, ale bylo mi vysvětleno, že krátký šortečky a dlouhý vlasy tady nosí travelers – taková místní varianta cikánů. Ty tu ale mají taky – nezaměňovat.) Proběhl zpěv a modlitby, normálka, docela v klidu. A pak došlo na dávání finančních darů do připravených košíků.U toho jsem se fakt bavila, bylo vidět, jak jsou na to lidi natěšený a jak při tom hnedka všichni ožili! Jo, dám tam pět euro a tím si vykoupím všechny hříchy. Vidíte všichni, kolik jsem tam dal? Já na to totiž mám! No humus.

Jinak kdyby to někoho vážně zajímalo, tak kněz měl na sobě zelenej obleček, barva se prý mění podle toho, jakej je týden a ministranty tady dělají i holky, ale může jim být maximálně deset let.

Lepší zážitek z neděle bylo večerní divadlo. Jak už jsem tu možná psala (ale nejsem si jistá), v Carlow byl minulej týden kulturní festival – proto ta výstava panenek. Šly jsme tedy s Eimear na živou hudbu slavného irského muzikanta Micheála Ó´Súilleabháina (ta Irština je děsivá, zkouším se to naučit aspoň správně vyslovovat, ale Eimear se mi furt směje, takže asi nic moc) doplněnou tancem skupiny Rex Levitates. No prostě bylo to úplně to samý co dělá Martin Dvořák (vysvětlující poznámka pro maminku.) Moc se mi to líbilo, zajímavý zážitek. Bylo to ale docela krátký a Eimear říkala, že se jí nechce domů, ale že chce nabrat nové síly, a tak jsme šly na kafíčko a naprosto epesní dortíček - Baileys Cheesecake. Zamilovala jsem se do toho, božská mana. Kašlu na chlapy, strávím svůj život s tímto dortem. Každopádně to bylo moc fajn, protože jsem se konečně o Eimear něco dozvěděla. Je moc fajn, vůbec tu netrpím tím, že tu zatím nikoho neznám, protože E. je skoro stejně stará (30) a děti jí ještě na mozek nevlezly. Takže spolu hodně komunikujeme (i když já stále jako retard, takže mi spíš ona něco vykládá a já se to snažím vnímat). Její životní příběh později, nicméně je velmi zajímavý. Jelikož jsem velmi hodná (musím se tu pochválit), koupila jsem E. ferrero roche (nebo jak se to píše) a přáníčko s přáním hodně štěstí u zkoušek. Chtěla jsem jí to dát ve středu večer (ve čt dělá tu zkoušku), ale včera vypadala úplně na rozsypání, tak jsem jí to dala, když děcka spaly. Byla moc potěšená, snědly jsme to na posezení. Pak dokonce vzal Brendan večer děti k dědečkovi či kam, tak sweets party pokračovala kopcem naprosto luxusní zmrzliny. Jó, okamžiky, kdy děti spí či jsou v trapu a my s E. sedíme v kuchyni s čajíčkem a sladkostma, jsou fakt fajn.

Dneska (úterý 18.6.) jsme měli velmi příjemné dopoledne. Po snídani jsme si s dětmi hrály s plastelínou a pak Eimear pustila rádio, kde zrovna hrály fakt samý pecky (Ricky Martin, Macarena...) a dětičky ihned vyskočily a začaly tancovat po kuchyni. Takže jsme tancovaly a zpívaly všichni :D Fakt partoška jak u retardů, ale cítila jsem se v tu chvíli moc dobře a bylo to moc fajn.

No a jelikož si to teď po sobě čtu a vidím, že píšu jako retard, raději toho pro dnešek nechám. Omluvte můj podivný sloh, ale kdybych si to po sobě měla ješě spešl číst a dělat z toho slohově brilantní počteníčko, nedělala bych tu nic jinýho. Asi vám to sem taky dám až se zpožděním, protože dneska do knihovny zřejmě nepůjdu – venku je hnusně. Tady je hnusně teda furt, ale dneska i prší. A zítra přijede babička (matka E. bude se mnou ve čtvrtek, kdy bude E. dělat v Dublinu tu zkoušku. Jsem ráda, protože Cian je moc hodnej, ale Sarah mě neposlouchá.) Takže se omlouvám za zpoždění, ale zvykejte si. Hodlám kontakt s češtinou omezit a raději se věnovat poznávání místní krajiny a jazyka. O víkendu možná pojedu někam na výlet. Takže páčko, jdu si číst průvodce Irskem. Líbám vás!