Jak někteří ví, do Valencie jsem cestovala autobusem. Tuto šílenou variantu jsem zvolila kvůli batožině - mám s sebou kromě letních hadříků i zimní kabát a kozačky a v letadle bych se kvůli nadváze nedoplatila. Nicméně dobrodružným povahám můžu cestu busem v klidu doporučit. V Praze nás nastoupilo do prázdného autobusu šest, během cesty dost lidí přistoupilo, ale stejně nebyla plná víc jak půlka autobusu, takže jsme si každý mohl zabrat pro sebe dvě sedadla. Autobus klimatizovaný, takže vedro nebylo, pánové řidiči vtipní rozkošníčci, spolucestující v klidu. Na německých hranicích buzerace, paní policistka vypadala jako bachařka v kriminále, její kolega byl o něco lepší. Nejdřív vybrali pasy půlce autobusu a pak se vrátili s tím, že by chtěli vidět věci jednoho černocha. Naštěstí neměl žádný kufr, kdyby se měli hrabat v mých milion věcech, asi by zaplakali oni i spolucestující. Takovouhle prohlídku jsem zatím viděla jen ve filmech a reklamách na tampony (ach ta televizní devadesátá léta), ale musím říct, že je to hodně nepříjemný. Prohledávali mu všechno, velmi důkladně a přede všema. A ani mu to do toho batohu nevrátili tak, jak to měl. Samozřejmě nic nenašli, tak jsme pokračovali dál. Cestou nás ještě zastavila francouzská policie, ale té naštěstí stačilo vidět pasy.
Překvapení nás čekalo v Barceloně, kde jsme museli vystoupit a počkat na o něco menší autobus se španělským řidičem. Cesta je dlouhá zhruba 360 km, ale podle jízdního řádu jsme ji měli jet pět a půl hodiny. Proč se ukázalo asi po dvou hodinách jízdy. Řidič, který nám mimochodem celou cestu pouštěl do repráků hity devadesátých let, zastavil u jakési mini restaurace u silnice, řekl "Hodinu pauza" a šel na kafe. Siesta, pohodička.
Nakonec jsme naštěstí dojely, vzaly si taxíka, protože bychom to jinak s kuframa nezvládly a ubytovaly se na velmi luxusních kolejích. Ale o bydlení příště. Zde ještě trasa kudy jel autobus: (Francie je bez záruky, byla noc a já to nesledovala)
Zvětšit mapu
Žádné komentáře:
Okomentovat