Koncert v Kilkenny
Už jste někdy viděli duchny pařit na reggaečko a jeptišku bloumající nočním Kilkenny plným neřešti? Ne? No, tak to jste přišli o bizarní zážitek.
Po týdnu hormonálních depresí, kdy jsem si tady připadala děsně sama a úplně všechno mě bezdůvodně štvalo, jsme vyrazily s Eimear, babičkou a tetou na koncert do Kilkenny. Teta je babiččina sestra, jeptiška žijící toho času v Londýně (každých pět let se musí stěhovat někam jinam) a během roku má 4 dny volna (to je veškerá její dovolená). Tož každý rok jezdí ke své sestře na návštěvu. Je docela přátelská, i když se nemůžu zbavit trošku divnýho pocitu, když s ní mluvím. Každopádně koncert byl epesní záležitost. Tentokrát to naštěstí nebyl ujetej free zpívající farář ve světle růžových reflektorů (teď ani nevím, jestli jsem vám to sem popsala, pokud ne, musím to udělat dodatečně, protože to byl fakt bizar). Výtěžek z koncertu šel samozřejmě na dobrou věc (na jiné akce tu nechodíme), ale nebylo to tak načichlý atolickou propagandou jako to před tím (bylo to v divadle a ne v kostele a celkově to mělo relax atmosféru). Jako první vystoupila taková paní...No, tož později jsem se dozvěděla, že ta paní v podivných šatech zpívající podivné písně, je dívka, která vyhrála místní soutěž krásy. Tato soutěž krásy je ve skutečnosti prý víc o talentu než jen o povrchní kráse a ona tu soutěž vyhrála. No, myslela jsem si, že je tak o deset let starší než ve skutečnosti byla a ten zpěv byl taky podivnej, ale proti gustu žádný dišputát. Příští rok se do této pseudosoutěže můžu přihlásit taky :-D
Po slečně vystoupil naprosto luxusní černoch z Nigérie, žijící momentálně ve Watefordu (město mrtvých) a vyučující v Kilkenny salsu. Tento večer ovšem vystoupil jako napodobenina Boba Marleyho a fakt jsem se pobavila. Připomnělo mi to džamajka partošku – Boban, pokrývky hlavy a regéčko (pochopí jen Sendyna, která to tady asi nečtě, ale nemohla jsem si to odpustit). Tak mě napadá,že si Břeťo, Kraso, Růženo a Broňo musíme udělat na chatě reggaečko party, až přijedu. Těším se velice.
No a po pánovi přišel teprve ten pravej bizar. Místní varianta Kelly family – moc lidí hrající na moc nástrojů tradiční irskou hudbu a tančící tradiční irský tanečky. Zpočátku jsem z toho byla taková zmatená, ale když pak na podium přišli tancovat i postarší členové tohoto seskupení a roztočili to jak na prvního máje, začalo mě to fakt bavit a smála jsem se, jak už dlouho ne. No a večer zakončilo kvarteto též hrající irskou hudbu, tentokrát v normální verzi, která netahá za uši a dá se poslouchat celej večer.
Přestože bylo docela pozdě, babička rozhodla, že ještě půjdeme na čaj a že ví kam, tak ať ji následujeme. Byla to štreka pomalu přes celý město, babička šla hrozně rychle vepředu a pořád nadávala, že se sestra jeptiška děsně loudá, byla u toho moc legrační. Každopádně jsem si vycházku nočním Kilkenny docela užila. Kilkenny je totiž krásný městěčko, plno malinkých uliček, krámků, hospůdek, zámek, chrám...turisty velmi oblíbené město. Přestože to má asi tak 25 tisíc obyvatel, hospod je tam snad víc než v Brně a docela hustě to tam pařilo. Možná to tak akčně vypadalo taky proto, že se v Irsku nesmí kouřit v hospodách (kdy už to konečně zavedou i u nás???) a všichni kuřáci tak postávají před barama, který tím pádem mají pořád otevřený dveře a hudba je slyšet i na ulici. Byl to vážně legrační pocit. Pařit jsem tady ještě vůbec nebyla a teď si to rázuju s babičkou, oblečená oproti těm slečnám velmi slušně, za mnou jde paní (nebo je to slečna, když není vdaná???) jeptiška, na které je vidět, že jí je tahle vycházka krajně nepříjemná...No, legrace. ale tak nevím. Buď jsem tak děsně stará (což je pravda) nebo jsem opravdu dlouho nebyla v Brně pařit (což je taky pravda) nebo je tady opravdu trochu ujetý. Možná je to tím, že tady musí nosit celej život každej den ty hnusný školní uniformy a pak neznaj míru...Ale to, co ty lidi měli včera na sobě, to byl fakt děs. Nechci tady vypadat jako stará panna či nějaká trapná moralistka, ale to byste to prostě museli vidět. No, ale ať se dostanu k cíli našeho výletu. Babička nás dovedla k naprosto luxusnímu hotelu, že tam byla kdysi na čaji s kamarádkou a že je to tam moc pěkné. No, pěkné je slabý slovo, bylo to prostě moc LUXUSNÍ. Místo židlí tam byly obrovský květovaný sedačky, naprosto epesní lustr, paní hrála na klavír, všichni byli moc pěkní a elegantní...i slečna servírka vypadala jako kdyby vyhrála soutěž krásy (či talentu). Konvička na čaj byla ze stříbra a místo cukřenky jsme každá dostaly dřevěnou tyčku, na které byly krystalky cukru – takže to vypadalo pomalu jako nějaká brož či tak něco. No, moc luxusní záležitost, to jsem si vážně užila.
Žádné komentáře:
Okomentovat