Zapadeni v sněhu

Veľa času uběhlo. Mluvím českoslovenštinou, snažím se zdolávat zasněžené silnice a topit si dřevem. V lidech můj dívčí městský vzhled zřejmě vzbuzuje pocity, že potřebuji neustále pomoc, takže mi nic nechybí. Jen už vážně nevím, co s tou porazenou zimou. Zima mi je i teď, neboť kvůli nedostatku třísek (ano, nezvládám si nasekat dřevo ani vyházet sníh) jsem se nějakou dobu tvářila, že já topit přece nepotřebuju. (Dřevo už mám a nadšeně topím, děkuji Lubovi za pomoc.) Takže vám to sepíšu stručně a jasně.

• Někdy si tu připadám jako ve Španělsku. Ve vesnici, kde pracujeme, jsem se už setkala se dvěma pány, u kterých jsem neměla tušení, o čem mluví, ale krásně jsem se usmívala a kývala, jakože jasné jasné. 
• Moje čeština tu působí podobně jako by působil růžový slon na silnici. V obchodech (nenechte se zmást, v civilizaci na nákupech jsem tu byla tak maximálně třikrát) musím často opakovat, co jsem chtěla (a musím se přitom tvářit, že ten vyděšený výraz prodavačky nevidím), v práci se prý pán, se kterým jsem komunikovala, byl užasle zeptat starostky, jestli blbě slyší, nebo jestli ta dívka vedle opravdu mluví česky. 
• Realita je taková, že česky nemluvím, jedná se o jakýsi paskvil. Až na paní prodavačky jej však většina přijímá s nadšením.
• Lidé jsou tu svérázní. Během pracovních telefonátů si vyslechnu oslovení jako "kočka, moja, Barborka" případně výzvy, či bych mohla zopakovat "ř" a jestli umím říct ľ. Jsem do tohoto kraje ještě stále zamilovaná, takže zmíněnému starostovi volám ráda a přijde mi to milé.
• Kdybych někdy v Brně tušila, že budu jednou jezdit autem v takových podmínkách, jako teď jezdím, nikdy bych si ten řidičák nedělala. Mám za sebou jízdu popaměti ve vánici, smyk deset metrů od domu při rychlosti 30km/h, spoustu podivných situací typu "na silnici stojí dva kamiony, co jako teď" a děkuji Bohu za to, že to spolu s autem zatím zvládáme bez vytahování traktorem z příkopu.
• Moje úplně první jízda v takovýchto nelidských podmínkách byla shodou okolností hned po té, co jsem se vrátila z krátké návštěvy Brna. Přijela jsem vlakem do stanice Dobšinská ľadová jaskyňa - vystupovala jsem jen já a pán s běžkami, který se samozřejmě znal s průvodčím. Docela by mě zajímalo, jestli uvažovali, co tam ta ženská in the middle of nowhere pohledává. Už od Červené skaly mi bylo při pohledu z okna špatně. Někdo by měl zařídit, abych se z civilizace vracela vždy jen za dobrého počasí. Nebylo vidět vůbec nic. Po vystoupení z vlaku jsem měla pocit, že mě vítr odvane, navíc jsem vůbec nic nevěděla a nevěděla jsem, kterým směrem mám jít. Následovala jsem pána na běžkách a připadala si jako v nějakém hororu. Absolutní ticho, vánice, sníh všude. Došla jsem nakonec ke svému autu, které jsem měla zaparkované u penzionu - poměrně v lese. Při odškarabávání sněhu jsem slyšela jen vrzání stromů okolo a než jsem si odklidila přední sklo, mohla jsem začít nanovo. Už ani nevím jak jsem se odvezla, ale fakt, držte mi tu palce.
• U domu máme lišky (ano, Buko!) Nemáme ještě popelnici, tudíž dost kreativně řešíme domovní odpad. Dneska jsem našla pytel roznosený okolo domu.  Pak že tu žádná zvířata nechodí, Samo! (Beztak to byl medvěd.)
• Všichni jsou tu na mě moc hodní, za což jim velice děkuji. A obdivuji místní ženy. Za všechno. Vzpomeňte si na ně i vy, až budete otáčet kolečkem na topení.