Lekce z nakupování na Telgártě

Mám za sebou další nákup v Jednotě. Opět to ve mě vzbudilo pocity Tohle by lidi měli jednou v životě zažít, mohla by to být moderní verze povinné vojny, takže jsem se rozhodla telgartské nákupy zdokumentovat. Bohužel nemám fotky, na to zatím nemám odvahu, ale jednou bude i to.

V Telgártě jsme moderní, takže máme několik obchodů. Já jsem zatím navštívila tři.

Obchod první  - Jednota

Jednota kousek od našeho domu je považovaná za nejlépe vybavený obchod, do kterého se oplatí jít. Je to pravda. V pultové prodejně (samoobsluhu nemáme žádnou, pokud se nepletu) pořídíte téměř vše - potraviny, květináče (momentálně v akci), hlínu, odličovací tampony a barvy na vlasy. Barvy jsem dnes studovala, mají jich asi 8 a všechny mají stejný odstín - světlá plavá. Místní ženy evidentně nakupují jinde, protože jsem si nevšimla, že by tu všechni měly stejnou barvu vlasů.

V Jednotě platí pravidlo - Hlavně klid! Nespěchejte. Vychutnejte si tuto jedinečnou atmosféru dědinského obchodu se vším všudy. I když je před Vámi jen jeden člověk, neznamená to, že budete rychle na řadě. V Jednotě se mi tedy ještě nestalo, že by si prodavačka se zákazníkem vykládala (viz. další obchod), ale všechno je tak nějak v klidu, vybavuje se u toho příjem zboží, nabízí se různé varianty výrobků. Takže to vypadá nějak takto:

Zákazník: Jeden jogurt.
Prodavačka: A jaký?
Zákazník: Jaký máte?
Prodavačka: Čučoriedkový, marhuľový, smotanový.
Zakazník: Tak třeba čučoriedkový. Pak 10 deka salámu.
Prodavačka: Jakého salámu?

.... A už to jede. (Omluvte moji českoslovenštinu). Jednou jsme v tom obchodě stáli, když se paní pokoušela uplatit asi 60 eurovou Jednota poukázku. Byl to boj.

Roztomilé je, když do obchodu přijde starý pán a dá prodavačce sepsaný lísteček z domu a ona mu to všechno nachystá.

Rozkošné taky je, když je zavřeno půl hodiny před zavírací dobou, což prodavčka vysvětlí slovy "No půl hodiny na upratovanie!" Představte si krásný zpěv, neumím zaznačovat přízvuky, ale ten její je skvělej. (A otevřela nám!)

Jo a bonus - v této pultové Jednotě se dá platit kartou a funguje i Cash back!

Obchod druhý - Masna a "večerka"

Máme tu i obchod, který má celkem sympatickou otevírací dobu - v sobotu asi do 13 a otevřeno má i v neděli dopoledne a přes týden v pozdějších hodinách (takže zvládám nakoupit cestou z práce, což se počítá). Obchodu se říká "cigánský." Význam tohoto označení jsem pochopila jednou v neděli ráno.

Řada byla až ven, ale nikdo ji moc nedodržoval. Ondrej mi tvrdil, že ho jednou poslal prodavač dopředu "protože přece nebude čekat" (Ondrej to přijal, což je teda dost přes čáru) - mě nikdo teda dopředu neposlal a než jsem pochopila místní pravidla, byla jsem několikrát předběhnuta. Tím jsem ale získala víc času na pozorování nákupních zvyklostí.

Nakupuje se tu na několikrát. Přece nepůjdete domů s drobnýma, že jo. Taky je rozhodující cena. Takže se nenakupuje podle značek (např. Zvolenský jogurt), ale podle ceny - jogurt za 10, když dojde, je na řadě jogurt za 20 atd. Jakmile dostanete drobné zpět, přepočítejte je a ptejte se, na co Vám to vyjde. "A ten keks stojí kolik?... Aha, no a tenhle? ...A za 10 něco nemáte?" A tak.

Navíc jste v tomto obchodě našli místo, kde si v neděli v 10 ráno můžete koupit šest lahví Hradní svíce a jeden kelímek. A pak že se takový věci dějí jen v Brně na nádru.

Off topic poznámka:  
V Dobšiné je obchod s obrovským nápisem "najlacnější alkohol" (jsou to klasické potraviny, ale znají přesně svoji cílovku). Poprvé v životě jsem v něm viděla malé 2 decové petlahve s vínem. Geniální.

Obchod třetí: Něco jako obchod na náměstí

V Telgártě nemáme náměstí, alespoň jsem si ho nevšimla (nebo náves, je-li libo.) Ale tuším, že tento účel plní hlavní zatáčka. Je v ní taky obchod. Na něm mi přijde nejzajímavější, že v něm nikdy nestíhám nakoupit cestou z práce - ale mají otevřeno zase hrozně brzy ráno. Byla jsem svědkem pouze jednoho zajímavého rozhovoru, kdy s sebou nakupující nesla smuteční květiny. Já spěchala na autobus, ale to prodavačce nepřekáželo v navázání hovoru na téma, kdo umřel, a jestli chodil nakupovat. Naštěstí nechodil, takže rozhovor rychle skončil.

To by k nákupům stačilo. Do budoucna pro vás chystám příspěvěk o místním alkoholismu. A zvu Vás samozřejmě na výlet. (Ale vemte si teplé oblečení.)

Deset rad pro budoucí přistěhovalce

Rozhodla jsem se pomoct lidstvu a dát pár rad tomu obrovskému množství lidí, kteří se chystají přestěhovat z velkoměsta na venkov. Případně tyto řádky můžou využít i návštěvy, návštěvy my rádi! (Vidíte v těchto slovech zoufalé volání po lidském kontaktu?)

1. Nacvičte si rozhovory s důchodci. Nikdo jiný nebude mít chuť se s Váma bavit. Respektive ono tam ani moc mladých lidí nebude. Připravte se na dotazy, které jsou ve městě za hranou small talk (kdo vlastně ve městě udržuje small talk?) „Kdo jste? Co tu děláte? Kam jdete? Proč chodíte tak málo ven?“ (Vlastní zkušenost. „Já vás totiž sleduju oknem z koupelny a vím, kdy jste přesně doma! To musíte chodit občas ven!“ ( Ujo Dubašák)
2. Nacvičujte paměť. Jinak se Vám může stát to, co Ondrejkovi. Vedl velmi aktivně rozhovor s jednou tetou, která skoro neslyšela a už byla chudák celá stará a pomatená. Pak ji potkal znova, tak opět skoro křičel, mluvil s ní jako s dítětem...A velmi se divil, když mu paní řekla, že si ji asi plete s její starší sestrou „která už je trochu mimo.“
3. Vybavte se trpělivostí. V obchodech s pultovým prodejem můžete strávit i 20 minut, přestože je před váma jedna teta. Lebo kdy jindy si může prodavačka popovídat? 
4. Nepruďte. Když je na pultě nápis „Pečivo máme jen v úterý a ve čtvrtek“ VŠIMNĚTE SI HO a neptejte se blbě, jestli mají chleba. Budete jinak litovat.
5. Vyrovnejte se s hmyzem. Mně se to ještě nepovedlo. Furt jsem poštípaná od nějaké hnusné havěti a furt máme doma obrovský věci. Fuj fuj. 
6. Naučte se žít s hotovostí. To není sranda. A musíte si vždycky dost vybrat. 
7. Nakupte si holínky. Hodně holínek. Bude to váš jediný možný módní výstřelek. Holínky doporučuji koupit už ve velkoměstě, aby byly pěkné barevné. Jinak se zblázníte. Jako fakt. Já nemít holínky s kytkama, tak se při dalším dešti prostě odstřelím. Holínky nejsou praktické jen do deště, je mi jasné, že prší i ve městech. Gumáky si samozřejmě můžete vzít,  když jdete navštívit kamaráda, co dojí krávy, nebo si jdete natrhat bylinky.
8. Gumáky musíte doplnit nepromokavým kabátkem a děštníkem. Opět doporučuji optimistické barevné kousky. Já mám deštníky rovnou dva. Jeden duhově barevný a druhý - TECHNICKÝ OBJEV ROKU- deštník, který při dešti mění barvu! Normálně se při tom děšti vždycky i potěším!
9. Zbytek oblečení můžete vlastně nechat doma - v civilizaci. Myslíte si snad, že uja Dubašáka oslní vaše nové balerínky? (Boty na podpatku jsou úplně mimo diskuzi.)
10. Jo a naučte se pít pálenku.

Těším se tu na Vás!

Z autobusu do koňského lejna

Přišel čas opět se s Vámi podělit o své neskutečné zážitky. Chvíli jsem tu upadla do pocitu, že už jsem zažila vše a nic mě nepřekvapí, ale už je zase všechno v pořádku a já se tu obrovsky bavím.

Rádoby intelektuál z města se domnívá, že komedie z vesnického prostředí jsou vulgární, trapné, přehnané. Zkušenost říká, že si můžete sundat hipsterské brýle a odložit Moleskiny. Venkov takový je. Slunce seno jsem viděla jednou a asi jen do půlky, ale mám pocit, že v tomhle filmu žiju. Díky každodenním erotickým vtipům svého kolegy (zdravím, Janči :) je to dokonce díl Slunce, seno, erotika. Ale narozdíl od Trošky je to v reálu příjemná komedie. (Možná, že se nakonec na všechny ty filmy podívám a Trošku ocením jako sběratele lidové slovesnosti.)

Toto nezapomenutelné prostředí vytváří neuvěřitelné postavičky, které ve městě člověk málokdy potká. Mám pocit, jakoby tu všichni dávali daleko víc najevo svoje emoce, lidi jsou tu živější a upřímnější. Nikdo si na nic nehraje, během minuty odhalí svoje karty. Žádné velké intrikování jako v House of cards tu nemá místo. Buď vám někdo během minuty strašně vynadá za něco, s čím vlastně nemáte nic společného, nebo vám naopak bude říkat tak jako naposledy babička v dětství. (Oboje jsem zažila.)

To nemá být žádné slepé adorování. To je zajímavý fakt, se kterým se má povaha někdy obtížně vyrovnává. Respektive je mi to příjemné, umím se otřepat i z toho, když někdo z ničeho nic zařve, ale sama jsem, mám pocit, ledová královna a takhle bezprostřední být neumím.

V poslední době mě kromě mého oblíbeného starosty, který čím dál víc vyšperkovává svá oslovení (líbám vás, princezo jasná), nejvíc pobavil jeden restauratér. Po návrhu, že by mohl občas udělat i nějakou zeleninu, se ušklíbl a znechuceně zanadával "ty kokos" s výrazem, že nic blbějšího nikdy neslyšel. Polévku nám donesl se slovy "kdybyste chceli chleba, tak treba povedať, ale stejně není" (odpustě mi kombinaci cz a svk, jinak mi to přes pusu nejde.) To je zážitková gastronomie totok!

Obecně mě tu velmi často chytají záchvaty hrdosti, i když vůbec nemám být na co hrdá. Ale všechny ty cedule na památku SNP a skvělé betonové památníky prostě nejde ignorovat!

Když už jsme u toho prostředí, toto máme za prací, velmi ráda kolem toho chodím na záchod :) Jinak záchod mimo kancelář jsem nejdříve považovala za úpadek civilizovaného světa, ale musím říct, že je to skvělé. Človek se projde, nadýchá čerstvého vzduchu a dokonce už i slunce chytí! (Ad foto - neumím fotit bez růžovýho prstu, pardon)

Speaking of slunce...toto šlo minulý týden v televizi o vesnici, kde pracujeme...Ale kecají, už i kytka je občas někde vidět! Ale jinak souhlas, i když teda u nás v kanclu neříkáme"zima a pořádná zima" (dovedete si asi představit, jaké slovo padne místo slova pořádná). Všude už je slunce, kytky a v práci abych se oblíkala tepleji než v zimě, kdy si topíme v kamnech.

Na závěr treba povedať, že dobrá víra v život na venkově mě celkově neopouští. Protože co jiného potřebujete k životu na místě, kde po vystoupení z autobusu z Brna (to je civilizace, Vaňkovka, trendy lidi na ulici) uslyšíte takový ten typický venkovský zvuk (psi štěkají, ptáci zpívají, traktory hučí) a navíc málem šlápnete do koňského lejna? Já se s úsměvem nadechla a vykročila si k domovu.

P.S.: Jo y chodíme na výlety, vaříme si domácí guláš s domácím knedlíkem a pak ho na zahradě jíme, venčíme psy, pijeme pálenku a užíváme si čerstvý vzduch! (Já do chvíle, než i sem přijdou alergeny a lidi se zblázní a začnou kosit. Ale zatím dobrý!)

Zapadeni v sněhu

Veľa času uběhlo. Mluvím českoslovenštinou, snažím se zdolávat zasněžené silnice a topit si dřevem. V lidech můj dívčí městský vzhled zřejmě vzbuzuje pocity, že potřebuji neustále pomoc, takže mi nic nechybí. Jen už vážně nevím, co s tou porazenou zimou. Zima mi je i teď, neboť kvůli nedostatku třísek (ano, nezvládám si nasekat dřevo ani vyházet sníh) jsem se nějakou dobu tvářila, že já topit přece nepotřebuju. (Dřevo už mám a nadšeně topím, děkuji Lubovi za pomoc.) Takže vám to sepíšu stručně a jasně.

• Někdy si tu připadám jako ve Španělsku. Ve vesnici, kde pracujeme, jsem se už setkala se dvěma pány, u kterých jsem neměla tušení, o čem mluví, ale krásně jsem se usmívala a kývala, jakože jasné jasné. 
• Moje čeština tu působí podobně jako by působil růžový slon na silnici. V obchodech (nenechte se zmást, v civilizaci na nákupech jsem tu byla tak maximálně třikrát) musím často opakovat, co jsem chtěla (a musím se přitom tvářit, že ten vyděšený výraz prodavačky nevidím), v práci se prý pán, se kterým jsem komunikovala, byl užasle zeptat starostky, jestli blbě slyší, nebo jestli ta dívka vedle opravdu mluví česky. 
• Realita je taková, že česky nemluvím, jedná se o jakýsi paskvil. Až na paní prodavačky jej však většina přijímá s nadšením.
• Lidé jsou tu svérázní. Během pracovních telefonátů si vyslechnu oslovení jako "kočka, moja, Barborka" případně výzvy, či bych mohla zopakovat "ř" a jestli umím říct ľ. Jsem do tohoto kraje ještě stále zamilovaná, takže zmíněnému starostovi volám ráda a přijde mi to milé.
• Kdybych někdy v Brně tušila, že budu jednou jezdit autem v takových podmínkách, jako teď jezdím, nikdy bych si ten řidičák nedělala. Mám za sebou jízdu popaměti ve vánici, smyk deset metrů od domu při rychlosti 30km/h, spoustu podivných situací typu "na silnici stojí dva kamiony, co jako teď" a děkuji Bohu za to, že to spolu s autem zatím zvládáme bez vytahování traktorem z příkopu.
• Moje úplně první jízda v takovýchto nelidských podmínkách byla shodou okolností hned po té, co jsem se vrátila z krátké návštěvy Brna. Přijela jsem vlakem do stanice Dobšinská ľadová jaskyňa - vystupovala jsem jen já a pán s běžkami, který se samozřejmě znal s průvodčím. Docela by mě zajímalo, jestli uvažovali, co tam ta ženská in the middle of nowhere pohledává. Už od Červené skaly mi bylo při pohledu z okna špatně. Někdo by měl zařídit, abych se z civilizace vracela vždy jen za dobrého počasí. Nebylo vidět vůbec nic. Po vystoupení z vlaku jsem měla pocit, že mě vítr odvane, navíc jsem vůbec nic nevěděla a nevěděla jsem, kterým směrem mám jít. Následovala jsem pána na běžkách a připadala si jako v nějakém hororu. Absolutní ticho, vánice, sníh všude. Došla jsem nakonec ke svému autu, které jsem měla zaparkované u penzionu - poměrně v lese. Při odškarabávání sněhu jsem slyšela jen vrzání stromů okolo a než jsem si odklidila přední sklo, mohla jsem začít nanovo. Už ani nevím jak jsem se odvezla, ale fakt, držte mi tu palce.
• U domu máme lišky (ano, Buko!) Nemáme ještě popelnici, tudíž dost kreativně řešíme domovní odpad. Dneska jsem našla pytel roznosený okolo domu.  Pak že tu žádná zvířata nechodí, Samo! (Beztak to byl medvěd.)
• Všichni jsou tu na mě moc hodní, za což jim velice děkuji. A obdivuji místní ženy. Za všechno. Vzpomeňte si na ně i vy, až budete otáčet kolečkem na topení.

Můj první samostatný den - epic FAIL

Mám za sebou první samostatný den na Telgártě. A fakt jsem se ukázala. Nejdřív jsem nechtěla světu přiznávat, jaký jsem loser, ale třeba si to jednou přečte podobný nešťastník jako já a dodá mu to pocit sebedůvěry. Takže do toho.

Ondrej bude půlku pracovního týdne v Bystrici, takže to znamená, že tu hodně času budu trávit sama. Dnes se odehrála premiéra tohoto stavu, a myslím, že to nakonec dopadlo docela dobře, neboť hůř už v budoucnu být nemůže.

Ráno dobrý. Odvezla jsem se autem do práce, zaparkovala jsem. Odpoledne jsem z práce odešla dřív, abych si ještě něco dodělala doma. Celá nadšená jsem se zvládla otočit, nejela jsem 50, ale 70, nádhera. (Jen jsem si světla zapla až po minutě jízdy, ale to je detail, že.) Ještě jsem si říkala, že si stopnu, jak dlouho z té práce jedu. V Telgártě jsem se stavila za tetou pro domácí chleba, opět jsem zvládla zaparkovat a i vyjet, i když tentokrát s chcípáním, ale tak komu by se to nestalo. Návštěvu bratrance v dílně jsem vyoutovala, neboť bych musela pozadu vyjíždět do silnice, a to jsem nechtěla riskovat. Tak si tak frčím spokojeně domu a hle - v kopci těsně před přístupovou cestou k našemu domu stojí auto.

Abyste rozuměli - stálo tak, že by ho dobrý řidič asi zvládl objet. Já to zkusila jednou a vyděšeně jsem se rozhodla to vycouvat zpět a zaparkovat to prostě někde jinde. V tu chvíli mě to naštvalo, ale ještě mi to nepřišlo jako totální fail.

Pocit loserství přišel v okamžiku, kdy mi auto několikrát chcíplo (majitel trčícího auta ale i přes hluk, co jsem dělala, nevylezl). Začala jsem se teda z točitého jednoproudého kopce spouštět dolů a byla to spíš metoda pokus omyl, která nakonec zabrala tolik času jako celá jízda z práce domů a kromě mě se jí nakonec zúčastnili další tři místní. Dědeček číslo 1 mi ukazoval, jak mám točit volantem, dědeček číslo 2 mi nabídl otočit se u něj na dvoře. Zdvořila jsem odmítla (se slovy, že to zvládnu sjet, ale ve skutečnosti mi to otáčení přišlo ještě složitější než zápasit dál). Když se za mnou zjevilo sněžný skůtr, který čekal, až mu uvolním cestu, vzdala jsem to, a s jakože rozkošným výrazem poprosila řidiče - našeho německého tak trochu známého - o hilfe. Bravurně mi to otočil a bylo.

Výsledek je takový, že parkuju úplně někde jinde, než bydlím. Výhody to má, že se projdu po čerstvém vzduchu, a proto jsme se na Telgárt stěhovali, že jo.

Po krátkém pláči jsem si pak donesla zpoza domu dřevo, zapálila oheň a jala se vařit večeři.  Aha - na Telgárt ještě nepřišly ikea otvíráky na konzervy. Takže městské dítě otevírá konzervy takto:

Vrchol tomu všemu dodal strýc, který mě přijel na traktoru navštívit (a dovezl mi dřevo).  Na TRAKTORU? WTF? Já se tam nevešla s miniautem a on si sem v klidu přijede na té opaše? Aha, takže auto už v cestě nestojí, můžu si to jít v klidu přeparkovat, no tak to jsem šťastná.

Shrnutí: Práci jsem ještě nedodělala, ale navečeřela jsem se. A ano, mám vysokou školu. Švé z Telgártu! Zítra si jdu sama přenosit dřevo pod střechu, neb má prej pršet, držte mi palce, ať to není podobná komedie jako dnes. Podle mě by o mém sžívání se s venkovem měli natočit film.

První dny na východě

Nová etapa blogu. Psala jsem sem, když jsem byla v Irsku, pak ze Španělska. Nyní blog obnovuju kvůli kvalitativě zcelá jiné destinaci. Přestěhovala jsem na slovenský venkov. A stojí to za to.

Je to tak. Já, osoba, jež jsem se až do svých zhruba 20 let tvářila jako kavárenská intelektuálka (zhruba okolo 20 let jsem potkala Ondríka, který mě donutil koupit si pohorky a ŠUSŤÁKOVOU bundu), jsem se přestěhovala z Brna na slovenskou vesnici pod Královu Holu (neumím ještě ani napsat měkké l, Slováci prominou), kde lidé sportují, makají na poli, krmí ovce a krávy...A hodlám si to tu užít. Přestože mi jeden moudrý muž těsně před odjezdem položil prostý dotaz: "Není to tak trochu propad?" a přestože od většiny mých kamarádů padaly poznámky jako "ze všech mých známých se na to ty hodíš nejmíň". Zatím je to náhodou dost legrace.

Abyste chápali, proč jsme se přestěhovali...Je to tu prostě krásné. Horský vzduch, krásná chalupa, klid, příjemné zázemí...Říkáte si, že je to ideální destinace na dovolenku, ale ne na život? Tak přesně to mě napadlo, když jsme sem v neděli ve 23:30 přijeli, lilo jak z konve a všude byla zároveň ledovka a naše auto nedokázalo vyjet až k domu. Uvnitř na nás pak čekala ledová zima, jelikož se tu týden netopilo. Když jsem druhý den ráno k autu spíš doklouzala než došla, dala by se atmosféra cestou do práce krájet...Ale dva dny přešly, a přestože počasí už není tak krásné, jako když nás Telgárt lákal do svých spárů, je to fajn.

Zatím jsme tu toho moc nestihli, protože jsme pořád v práci. A že je to práce! Shrnu vám zde nej highlity z naší hokny/roboty.

• Ondrejkovi tu říkají "pane magistře" případně "pane řediteli". Very funny.
• V práci - obecním úřadě jedné miniaturní obce - nemáme záchod. Chodíme na něj venkem do krčmy.
• V krčmě ani na úřadě nemáme teplou vodu. 
• V podstatě se tu buď kloužeme na ledu nebo brodíme vodou.
• Lidsky jde o největší zážitky mého života. Potkáváme tu spoustu starostů a místních podnikatelů...a...to se pomalu nedá popsat. Úplně jiná kultura komunikace. Nikdo se s ničím neštve, všechno se říká na plno, jednostranné tykačky jsou na denním pořádku. 
• Ženy tu stále do práce tak úplně nepatří. Byla jsem na dvou pohovorech, na obou se mě zeptali, kdy budu mít děti. Na poradě, na které Ondrej zpočátku nebyl, padl od příchozích mužů vtip na "feminizaci na pracovišti", načež byli okamžitě ujištěni, že "pan ředitel je muž"

Jinak naše práce je nesmírně zajímavá, máme přistavěný nový hezký kancl, nové počítače, dobrý plat a lidi tu jsou fajn. To jen aby mé výplody nevypadaly jako hejty člověka z města. Jen jsem to prostě potřevovala ze sebe dostat.

Jo a řídím!!

Všecny vás miluju a brzy se ozvu s další náloží nezajímavých zážitků tu z východu. Třeba aspoň v Krně začnete vnímat i loňtáky.