Prosinec ve Španělsku

Ne, že bych chtěla někoho v krajině sněhu a mrazu naštvat, ale sobota 12. prosince vypadá ve Španělsku takhle:

A na oblečení vám chvilkama stačí i toto:

Vánoční atmosféra pak vypadá asi takto:

Ale abyste nebyli tak smutní, bylo fakt teplo, normálně tu máme o něco míň :) Jinak fotky jsou z výletu (vlakem!! ale nemá to takovou atmosféru jako hnusný český drnkající vlaky) do Xátivy, asi 50 kilometrů od Valencie.

Víc fotek najdete na mé picase.

A Xátiva je tady, kdyby to někoho zajímalo

Zvětšit mapu

Óda na spolubydlící

aneb má dnešní večeře. By Abraham. Příště se to naučím, páč to bylo moc dobřoučký.

Můj první Moleskine

Jelikož je tento rok ve znamení plnění snů, pořídila jsem si svůj první Moleskine.

Takže teď mám stejný diář jako měl Henri Matisse, Vincent van Gogh, André Breton, Pablo Picasso a hlavně Ernest Hemingway. Je krásný a mám z něj strašnou radost.

Pro znalce či podobně postižené - mám variantu v měkkých deskách s týdenním diářem na jedné straně a na druhé s prázdnou stránkou pro poznámky. Dokonalost!

No k tomu štěstí přibyl ještě úžasnej zákusek s čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem. Ach jaj.

Omlouvám se za kvalitu fotek, které jeho krásu dost snižují. Už brzo snad budu mít zrcadlovku!

Návštěva parlamentu

Dneska tu máme den výročí ústavy a státní svátek. A jelikož je španělská ústava (mimo jiné) tématem mé bakalářky, rozhodla jsem se tento den oslavit! Byl den otevřených dveří kortesů - parlamentu, tak jsem vyrazila, v naivní představě, že město bude mrtvý a v parlamentu budu skoro sama. Ale buď jsou Španělé tak uvědomělí, nebo je vyhnalo ven 24 stupňů (to jako fakt), tak či tak, město bylo plný lidí a na parlament jsem musela stát frontu. Ale stálo to za to! Byl teda docela maličký (na to, že v něm zasedá 99 lidí, kteří řídí region o pěti milionech obyvatelích), ale super! Zde můžete vidět mě v křesílku :)

Lidi se fotili i za řečnický pultíkem, ale já byla sama a to už mi přišlo trapný :) (Statečně jsem poprosila paní, aby mě vyfotila :))) Páč prostě tuhle fotku jsem musela mít! Kdybyste mě viděli, jak jsem tvářila, když jsem zjistila, že si tam můžeme sednout, tak byste dělali, že mě neznáte :) Na konci prohlídky jsem dostala taštičku s dárky, takže zde prosím vidíte, na co jsou peníze španělských daňových poplatníků:

Je tam podivná nádobka na pití, jojo, tužka, která svítí, když se bouchne do toho balónku, letadlo na složení a  dvě záložky. Ještě tam bylo lízátko, ale to už jsem snědla. Bizarnost prostě, že? Ale pozor, ty dvě malý knížečky jsou španělská ústava a pravomoci autonomní oblasti Valencie, takže z toho mám moc velkou radost! (Edit: tak nemám, teď jsem si všimla, že je to ve valencijštině. Ale tak co, o to větší unikát to je.)

Ještě dávali tričko, to jsem dost chtěla, ale abych ho získala, musela bych vystát moc dlouhou frontu a pak do mikrofonu říct, jak se jmenuju, odkud jsem a odpovědět na otázku typu - kdy byla postavena budova parlamentu. No, oni by mi to tričko určitě dali, i kdybych to řekla blbě, ale něco mi říkalo, že pan moderátor by si se mnou chtěl moc povídat, když jsem z té ciziny, a i když se tady ztrapňuju každý den, tak zase vocaď pocaď. Takže tričko nemám.

Dál bych k tomu ještě řekla tak to, že to byl super výlet, jela jsem na kole, pofotila si spoustu věcí, viděla vánoční trhy nebo co to mělo být...A bylo 24 stupňů a to se prostě počítá. Víc fotek je zde (včetně pokusu vyfotit se sama na kole :)))

Tak...Fotbal,radnice a hudba

Příšerka v Tate Modern

Tento post vám píšu z metra a vlak mi k tomu hraje vážnou hudbu :) Musím říct, že když jedu každý den skoro hodinu do školy a v duchu na to nadávám, tohle mi vždycky zvedne náladu. Jednou dokonce hráli Franka Sinatru. Je to velmi povznášející :)

Celkově bych se ráda omluvila místnímu metru za to, že jsem na něj kdy nadávala, protože nedávná návštěva Londýna mi otevřela oči. Nechápu, jak se mi dřív mohlo londýnské metro líbit. Vlaky jsou naprosto miniaturní, starý, ošklivý a síť je moc zmatená. Ale jinak byl londýn samozřejmě velmi luxusní výlet a děkuji Maťkovi a Monice, že nás u sebe nechali a hezky se o nás starali :) 

Nejlepší pizza na světě, poděkování
patří našemu gastro průvodci MD

Z Londýna jsem si též odvezla téměř životní zážitek, a to dojmy z fotbalového zápasu ...pozor... Chelsea proti Žilině :-D Myslím, že každýmu,, kdo mě zná (a hlavně můj názor na sport, a to na aktivní i pasivní), musí být jasný, jaká bizarnost to pro mě byla. Dlouho jsem se s tím nemohla vyrovnat, dokonce jsem se před zápasem i chvíli styděla, když jsem si uvědomila, že jsem součástí davu, co jde na FOTBAL (pi*o). (Ano ano, jsem zjevně pokrytec, zřejmě není rozdílu mezi např. muzikálem a fotbalem :))) Nicméně, pozor, velmi mě to bavilo! Dokonce jsem i fandila! Ze své pozice znalce, ale musím říct, že Žilina předváděla něco naprosto otřesného (sorry, chlapi, i přes moje původní odhodlání fandit Chelsea, neboť fandit Čechům či Slovákům je out, nakonec vyhrála přirozenost a já fakt trpěla, když jsem viděla, že vám to vůbec nejde) Tož tady máte fotografie ze stadionu, aby mi všichni věřili, že jsem tam fakt BYLA. (Petr Čech bohužel nehrál ... wow, Baruna ví, že Petr Čech hraje v Chelsea :).

Z dnešku vám sem ještě dávám fotky z uvítání Erasmus studentů na radnici. Z naší školy nás tam bylo velmi málo, ale asi se nedivím, pokud nesbíráte bizarní zážitky jako já (součástí toho byla i koupě lístků na fotbal), asi nebylo o co stát. Starostka Valencie je moc děsivá paní, je jí tak šedesát a má strašně vyhulenej hlas :) Mluví asi jako Marge tady ve Simpsnech, která je nevím proč nadabovaná tak, že když jsem ji poprvé slyšela, lekla jsem se, co to mluví za příšeru :) Čekali jsme na starostku asi půl hodiny, takže nás pak přivítala jako pravá hvězda, podali si s náma ruku, všech se se zářivým úsměvem ptala, odkud jsou a jak se mají...A pak měla proslov, kterýmu nebylo moc rozumět, ale jeho poselstvím bylo zhruba to, že by si přála, abychom měli ve Valencii druhý domov. Och :) Pak nám dali pitíčko a konec. Ale viděla jsem radnici zevnitř a taky starostku a to se počítá! (A taky jsem potkala svého oblíbeného známého z Agentiny, což je jeden z nejpřátelštějších lidí na světe, takže i to mě velmi potěšilo.) Tady fotka Skleněného sálu radnice:

No a poslední věc – už tři spolužáci si stěžovali, že naši univerzitu nedoporučí svým spolužákům doma na strávení Erasmu, protože se tu musí hrozně moc učit. Mám radost, že nejen já trávím svůj čas učením, už jsem chvilku pochybovala, jestli nejsem divná :))

Výlet do Portugalska a jiné legrácky

Ze seznamu zemí, které jsem ještě neviděla, si škrtám Portugalsko. Bylo to moc luxusní. Z výletu si odnáším pár poznatků:

• Lisabon je moc krásný město
• Portugalština je nejvtipnější jazyk, jaký jsem kdy slyšela. Např. slovo Restauradores se čte jako rrrrrršššštrrrrdrrrrššššš. Zkoušeli jsme tuhle odposlouchanou změť r a š na taxikáře a věděl, kam nás má odvézt, takže nekecám. Na zdraví se řekne "sa uč" (psáno foneticky). Zodpovědně prohlašuju, že po zvládnutí španělštiny na požadovanou úroveň se začnu bavit portugalštinou.
• V argentinské španělštině se "odkud jsi" řekne "de donde sos" případně "de donde sos vos". Chápu, že vám to tak vtipný jako mě něpřipadá :)
• Finky jsou zvyklý na teploty -30 stupňů, ale naprosto trpí v místních bytech bez topení. Taky prej umírají ze španělské nedochvilnosti, prý si nedokážou zvyknout chodit všude o dvacet minut později, ale stále chodí o deset minut dřív, takže ve finále čekají půl hodiny. Chuděry, já občas přijdu i později než učitel :)
• Na výletě organizovaném Španěly tím pádem dost trpěly, heslo dne bylo "čekáme a nevíme na co"
• Všechno, co se říká o Italech, je pravda.
• Mexičani jsou ještě o něco hlučnější než Italové.
• V Rakousku se tvrdí, že Finky jsou nejkrásnější ženy na světě. Bylo fakt divný říct, že v Česku se tohle říká o Češkách :)
• 4 dny sto lidí dohromady = spousta nových párů
• Němci nejsou tak špatní, ale prý se o Češkách ještě stále říká, že jsme k.... doplň si, nebudu si kazit blog.
• Japonci si fotí opravdu ÚPLNĚ všechno
• Kdybych byla chlap, chci za ženu Turkyni. Hezké, hodné, skromné.
• V Evropě se asi fakt nějak hodně pije nebo co.
• Neochutnávejte portugalskou kuchyni: 

Fotky z Lisabonu najdete tady, fotky z toho, jak jsme si to užívali  tady (rozuměj fotky z pártošek a se spoustou cizích lidí, páč z focení s novýma lidma se stalo naším denním i nočním hobby - dokonce jsme se seznámili se slavnou londýnskou taneční skupinou - jo, fakt existujou, my tomu prostě věříme!). (Nebo prostě běžte na mou Picasu) A pak mám ještě vtipné fotky kamarádky z Rakouska Melanie, které též doporučuji ke shlédnutí. Mají pěkně i popisky a mrkněte hlavně na fotky jídla!

Co se týče jiných věcí, než je zmíněný výlet, tak je tu stále nádherných 17 stupňů. V bytech bez topení je ale zima jako v našich sklepech, takže až si někdo bude stěžovat, jak se u nás těžce žije, pošlu ho do háje, páč kdo má na topení, má na všechno (tady se netopí ne proto, že by to bylo zbytečný, ale protože je to drahý.) 

Jo a informace dne- jezdím tady na kole! Fotky luxusního kola s košíkem dodám, je mi jasný, že dokud to neuvidíte, neuvěříte. Ale moc luxus.

A závěrem toho postu bych chtěla poděkovat svým rodičům, že díky jejich štědré podpoře můžu studovat celý rok ve Španělsku a můžu cestovat a všechno tohle zažívat. A to si prosím nedělám srandu, fakt jsem v tom Portugalsku myslela na to, jak je to luxusní a uvědomila si, že to rozhodně není samozřejmost. Takže děkuju, já vám to jednou vrátím!

A poslední poslední informace, kterou nevím, jestli jsem tu už nepsala, ale flash disk se španělsky řekne PIČURIN. A já jsem se musela přede všema nahlas zeptat, co že to ten pičurin je. Tož tak!

Něco z praktických informací

Počasí

Takže, máme tu teplo. Ráda bych touto fotografií naštvala všechny, kterým je teď v Česku zima a mají depky z nedostatku slunce:

Nicméně, přestože tu bývá okolo dvaceti stupňů, Španělé vytáhli ze skříní zimní bundy a kozačky. Nerozumím tomu, jak můžou být tak zimomřiví a přitom nemít doma topení. Dokonce jsem už viděla i chlapa v rukavicích! Je pravda, že ráno bývá zima, ale u nás je tohle jarní počasí, kdy všichni nadšeně vytahují sáčka a baleríny. Nicméně už i já jsem cool a chodím na pláž v kozačkách, jak si můžete povšimnout na fotografii.

Škola
Že naše škola připomíná americkou High School jsem asi už psala. Španělé chodí na vysokou už v osmnácti a já mám bohužel předměty ze druháku, takže jsem mezi nima dost stařec. Můj spolužák, který mě den před tím pozval, jestli si s ním nechci "zkrátit dlouhou chvíli" se tvářil dost vyděšeně, když zjistil, že je mi třiadvacet. Co už no. Nevýhodu to má tu, že jsou moji spolužáci ještě hrozní puberťáci. Byla jsem na jednom předmětu z páťáku, a tam už to bylo normální. Tady na sebe křičí přes celou třídu, smějou se úplně všemu a vypadají prostě jako děcka u nás před maturitou.

Předměty máme dvakrát týdně, dvě hodiny teorie a pak dvě hodiny praktika - v mém případě výtvaření podobných obrázků jako v posledním příspěvku a v marketingu píšeme v hodině rozbory textů, co nám dá, a odpovídáme na otázky, který kontrolujou, jestli jsme tomu porozuměli. To se mi docela líbí, docela by se mi hodilo něco podobnýho v začátcích (no i teď) na politologii. Pak se o tom ještě celá třída baví a řeší se, co tam kdo napsal, a proč. A známkujou to :-/

 tohle naše fakulta ze dvou stran:

Nejsem schopná posoudit kvalitu zdejšího vzdělávání, protože dělám něco úplně jinýho, než studuju v Česku. Charakter těch hodin hrozně připomíná výuku u nás na gymplu, ale obsahově mi připadá, že toho málo neděláme. Navíc toho hodně musíme dělat doma. Ne psát seminárky, ale různý projekty, který jsou zaměřený hodně prakticky. Myslím, že normálním studentům ta škola zabere hodně času a na nějakou práci na půl úvazku, jak to děláme my, můžou zapomenout. Taky máme super technický vybavení, škola je jednou z nejlepších ve Španělsku v audiovizuální komunikaci, takže máme strašně moc zrcadlovek, kamer, počítačů, applů, fotokomoru, televizní studio, rádio...To už se hodně zlepšilo i na FSS, ale já jsem v těch učebnách nebyla, takže nemůžu soudit. Nicméně grafika s illustratorem mě baví hodně, to myslím u nás vůbec neděláme.

Na zkoušku mají Španělé jen jeden pokus, a když ji nedají, můžou si to opravit až následující semestr.Ve valné většině se dělají na hodinách prezence. Takže žádný válení si šunek doma!

Doprava
Valencijské metro je pro mě naprostá záhada. Viz toto:

Jak si můžete povšimnout, v jihovýchodní části města žádná linka nejezdí, ale ve dvou případech jedou na jedné trase úplně zbytečně dvě linky. Nechápu. Budiž jim ke cti, že se jedna trasa, která povede právě tím prázdným místem na mapě, bude budovat, ale stejně je to mimózně udělaný. Nebo si třeba povšimněte, jaký tvar má modrá linka. Hlavně se mi líbí ta epesní zatáčka blízko středu mapy. Modrá totiž jezdí jako tramvaj nad zemí, takže si udělá takové vtipné účko a můžete si prohlídnout náměstí ze všech stran.

Není tu intergovaná doprava, takže kde není metro, musíte využít autobus, ale nemůžete použít stejnej lístek. Inteligentní, že? Vážíte si konečně IDS JMK? Já jo! Taky intervaly jsou super, ve špičce 15 min, později i víc. A pokud chcete někam dál, tak je to úplně špatný, protože každých 15 minut sice něco přijede, ale liší se konečné zastávky, kam až to jede. Pokud potřebujete zrovna tu jednu, počkejte si prostě. A na autobus nemůžete přijít na čas, protože žádný časy nemá. Na zastávce visí, v kolik vyjíždí první a pak interval. Ale protože tady nic nejezdí, tak jak má, nemá vůbec cenu si to počítat.

Moje škola je daleko, zhruba 10km na sever. (podle google maps, vzdálenost z centra města, připadalo mi to dál). Bohužel bydlím blbě a musím přestupovat, takže cesta do školy mi zabere zhruba 45 minut. Což potěší, když mám skoro každej den jen jeden předmět. Zpátky to trvá vždycky dýl, ale nepřišly jsme na to, proč.

Tady je Moncada:

Zvětšit mapu


Bydlení

Bydlím tu: 



Zvětšit mapu

Je to univerzitní zóna, kde bydlí velká část studentů, což má výhodu v tom, že drtivá většina párty a akcí se koná blízko a nemusím se nikam složitě dostávat - metro v noci nejezdí a ještě mi nepřišla kartička na městský kolo (vysvětlím a pofotím, až ji budu mít). Vpravo je moře s pláží a přístavem, tam jdu pěšky tak půl hodiny. Asi 10-15 minut pěšky to mám do nejúžasnějšího parku na světě, což je ten zelný pás, který se táhne celým městem. Je to bývalé koryto řeky, kterou odklonily kvůli záplavám a udělali z toho dlouhatánský park, kde jsou prolízačky, cyklostezky, kašny, mini golf...všechno. Je to naprosto úžasný a lidi tam opravdu žijou. Je tam focený například toto:

Nebo toto:

Taky jsou tam naprosto super prolízačky, který z leteckýho pohledu vypadají jako spící Guliver! 

Prostě ten park miluju a je mi líto, když zjišťuju, že z něj nemám žádný kloudný fotky, takže si to tam příště pěkně pofotím. A hned vedle parku jsou architektonické skvosty a hlavní tahák Valencie - Město umění a věd - komplex budov (muzeum, "planetárium" - funguje jako 3D kino, akvárium a koncertní dům), takže prostě...ach.

No, tož to by asi stačilo. Byly jsme taky na výletě v Saguntu, fotky jsou zde. Bylo to luxusní! A příští týden jedu do Lisabonu! A už nemáme leguánka, José ho pustil na svobodu a koupí většího ve zverimexu. A mám se dobře, chci tu žít na pořád, mí spolubydlící jsou luxusníčci, lidi přijemní, španělština hezká, Valencie zelená...Prostě láska! Ach!

Hasta luego, amigos!

Šikovníček

Na tomto:

Jsem udělala toto (domácí úkol, ne že bych se tak bavila sama od sebe):

Jeden obrázek mi tam chybí, páč nevím, jak ho udělat :(

Luxusní růžový pokojíček

Protože chlapci zrovna neholdují bytovému designu (rozuměj holdují jen spánku a TV), musím se svým výtvorem pochlubit tu. Fotografie nejsou příliš kvalitní, ale to je šumák, páč tu mám tak málo místa, že s větším foťákem (který mi snad brzy přiveze OL) bych se sem stejně nevešla.

Tudíž zde je mé mistrovské dílo, vytapetovaná pseudoskříň:

Takto to vypadalo před tím:

Zde je má postel. A pozor, tu růžovou deku jsem si nekoupila! Ta tu byla, prostě osud. Aplikace na stěně není hotová a obávám se, že už ani nikdy nebude. Vystřihování mě totiž těžce nebaví. Ale než odjedu, tak to snad protáhnu po celé stěně.

Skříň na hadry před mým zásahem:

A po zásahu:

A naposledy ještě stůl před a po (ne mami, že budeš říkat, že před tím to bylo hezčí jen proto, že na první fotce na tom stole nic není). Na fotce chybí nová - lepší židle ukradená z kuchyně.

Tož tak. Ještě tu mám velký zrcadlo a odpadkovej koš. A na metru čtverečním se můžu točit kolem své osy.

Páteční večer

Jak už jsem psala twitteru, pokud se jmenujete Rácová a jste na Erasmu ve Španělsku, může být největším vzrůšem vašeho týdne nákup v Carrefouru. No vážně:

Pokud chcete nakoupit v Carrefouru a máte nějaké tašky z jiných obchodů (což samozřejmě máte, protože jste po měsíci hledání konečně objevili H&M), musíte je vložit do speciálního sáčku a ten zapečetit. Po stopadesáti pokusech narvat evidentně větší tašku do pidi sáčku a po zdržování stopadesáti dalších nakupujících, jsem zjistila, že ta věc, která sáček navždy uzavře, je velmi horká a není radno na ni moc šahat. Nicméně jsem jakž takž uspěla.

Ok, vrhneme se konečně na to! Nevrhneme, nemám drobný do košíku. Naštěstí je tu sličná asistentka. "Pokud máte jiné tašky, nemůžete si vzít košík do ruky. Bez čekání vám drobné rozmění na informacích." Táhnu se velmi daleko k informacím, kde je óbr fronta. Naštěstí ale taky alternativní vchod, kde žádná ženská nehlídá, jestli si vezmu košík do ruky.

A teď to přišlo. Konzumní ráj. Všechny moje otázky, kde Španělé kurnik nakupujou, jsou zodpovězeny. Moc věcí. Ale moc. I silonky, co jsme tu měsíc nemohly nikde sehnat. Ach bože...

Zmateně chodím po obchodě. Zjišťuju, že můj mozek není schopen zvládnout fakt, že si může vybrat z dvaceti druhů šunky. Chci svou mini Mercadonu. Kupuju si mražené lasagne, o kterých vím už v obchodě, že budou hnusný (fakt byly) a nadšeně se vrhám k samoobslužné pokladně. Chyba. Trapas. ještě větší než u zatavovacího stroje u vchodu. Dvakrát volám asistentku. Zdržuju. Konečně vylezu ven.

Zjišťuju, že nemám barvu na vlasy, pro kterou jsem sem šla. Ale mám milion hader a tomu se říká štěstí!

Jak jsem za lednicí našla miminko leguána

Fakt se to stalo.

Tak si tak uklízím a najednou vymetu něco z pod ledničky. Bílej tvrej papír, na kterým bylo nalepených spousta nechutností. V tomto bytě mě už ale nic nepřekvapí, tak se to chystám vyhodit. A nejednou si všimnu, že v rohu toho papíru leží něco podivného. Tohle:

Omlouvám se za zhoršenou kvalitu obrazu, byla jsem rozrušena. Nechutnost, že? Nechutnost číslo dvě - bylo to živý. Přivolaný José ani nehnul brvou, pouze konstatoval, že je škoda, že se na to přilepil, páč teď umře. A že je to mládě nějakýho plazu - nerozuměla jsem názvu - a že na venkově to dorůstá velikosti i jednoho metru, ale jako v pohodě, ve městech zůstavají malí. Jo a jsou samozřejmě hodní, protože žerou mouchy a jinej hmyz, takže jsme vlastně měli štěstí, že jsme ho do teď doma měli.

"Ty a José, na co je vlastně ten papír?" zeptala jsem se a už tušila nějakou zdradu. "Ten je na chytání švábů," zněla odpověď, kterou jsem fakt slyšet nechtěla.

Takže. Možná máme v bytě spoustu dalších malých leguánků. Možná dorostou velikosti jednoho metru. A taky tu máme šváby. Americkej druh, aby to nebylo málo. Páč dřív byli ve Španělsku švábi malí, pak přišli ti američtí a ty španělský požrali, a proto jsou tak obrovští.

A toho leguána jsme nakonec odlepili, urvali mu u toho pár částí těla a dali ho do krabičky. José si koupí terárko a budeme ho chovat. Fakt cool. Me mola Espaňa.

Jak jsem Abrahamovi půjčovala make-up

Abych vás ušetřila zdlouhavého čtení věcí, které jsou možná zájímavé jen pro mě, shrnu poslední dny ve Španělsku opět do pár bodů. 

1. Pokud má vaše hostitelská univerzita smlouvy převážně se soukromými školami, dá se předpokládat, že Erasmáci budou divní.
2. Když potkáte někoho sympatického, máte 99% pravděpodobnost, že je z východní Evropy.
3. Je dobré smířit se s tím, že pro všechny, tedy i pro lidi například ze Slovinska, jste z východní Evropy i vy.
4. Znají tu Prahu.
5. Španělský účet v bance stále nemám. Ale už mi poslali kartu i s pinem. Jen tak, žádný doporučený dopis. Ale teda byly to dopisy dva, takže bezpečnost, aby bylo jasno! Před tím jsem si na ni musela uložit hotovost. Aktivace karty probíhá po telefonu velmi bizarním způsobem. Pro číslo účtu si prý musím zase do banky a pak si zase zavolat.
6. Nevím, jak takto zaplatím nájem. 
7. Do knihovny nemůžu chodit, pokud nemám certifikát z radnice, že tu žiju.
8. Nikdo mi není schopný říct, jestli mi ho vydají a co k tomu potřebuju.
9. Na naší soukromé škole se s největší pravděpodobností nedá tisknout, jen kopírovat. Materiály do hodin už nám ale dávat nebudou, máme si je tisknout sami. Naše známá pohodlná copy centra jsem tu zatím nepotkala. Pakistánec u mě za rohem má inkoustovku a tiskne za 20 centů strana. wow! Ale řekne vám k tomu, že jste hezcí.
10. Pustila jsem sednout v metru moc rozkošnou starou paní v růžových šatech. Dojatě - jako fakt - mi řekla, že se jí to ještě nikdy nestalo a že jsem moc hezká. Přijeďte si do Valencie zvednout sebevědomí :)
11. Mám španělského vedoucího bakalářské práce. Je moc akční. V knihovně knihy k tématu nejsou. Když jo, tak nejdou půjčit domů a v knihovně není kopírka ani scanner. Ale můžeme si domů půjčit zrcadlovku i iMac!
12. To, že tu nic nefunguje, Španělé vyrovnávají svou ochotou. Chtěla bych vidět například Holzera, jak chytne zmateného Erasmáka na chodbě za paži a obejde s ním pět kanceláří, aby mu pomohl někoho najít. Mně se to stalo. Zapojili se do toho ještě další tři lidi, ale učitele jsme stejně nenašli :) 

No a to nejlepší nakonec:

Pokud si myslíte, že to, že bydlíte s chlapama znamená, že si nikdo nebude půjčovat vaše trička a šminky, jste na omylu. Abraham si včera přišel "půjčit make-up, protože se jde fotit na svatbu kamaráda." Uf.

Přikládám fotku třídy a jídla.

 

Kdyby se z tohoto příspěvku zdálo, že je to tu otřesný, není tomu tak. Miluju to tady. Jako fakt :)

Baruna a její chlapci

Tak takhle nějak to vypadá u nás doma. Jen to všechno dvacetkrát zrychlete, přidejte o 100% volume a u jednoho z chlapců si přimyslete větší břicho. 

Jo, je to tak. Kdo to ještě neslyšel, bydlím se třemi chlapci. Se dvěma Španěly a jedním adaptovaným Italem. Každý den se se smíchem divím sama sobě, jak jsem do toho mohla jít. Občas je to smích zoufalý, většinou, když jeden z mých lusuxních compaňeros de piso usne v ubyváku na sedačce a je to první, co po ránu vidím :) Nicméně nechápu, jak to dělají, ale vždycky mě pak přesvědčí o tom, že k nikomu lepšímu jsem se nastěhovat nemohla. A to vzhledem k tomu, že velmi rádi grgají, chrchlají a vůbec vydávají podivné zvuky, je co říct. Myslím, že pokud toto přežiju, bude ze mě spolubydlící roku. Nebude mi vadit hluk, neumytý nádobí, špinavá vana ani chybějící toaleťák. Protože tady ve Španělsku je důležitý, jestli jste otevřené osoby, jak by řekl José Antonio. No já si spíš myslím, že ve Španělsku není důležitý nic.

Takže popořadě. Mým nejoblíbenějším chlapcem je Abraham. Nejsem si úplně jistá, jestli se tak vážně jmenuje, druhá možnost by byla, že se to píše Habram, ale to Google nenašel. A co nenajde Google, neexistuje, že. Takže Abraham. Mé jazykové (ne)znalosti způsobují, že o něm v podstatě nevím nic a to se s ním každý den bavím. Pracuje jako podnikatel, zřejmě má nějakou bezpečnostní agenturu. No ale na to moc nevypadá, takže kdo ví, co mi říkal. Každopádně jako správný Španěl toho moc neodpracuje. Občas si udělá den volna, chodí domů jako první, prostě rozjíždí zodpovědně svůj podnik. Zřejmě bude ze všech mých spolubydlících nejchytřejší, možná bych ho dokonce tipla na vysokou školu. Chvilku jsem si podle vzhledu myslela, že ajťák, ale po té, co mi stáhl film a nedokázal mi ho zkopírovat na flashku, jsem to přehodnotila. Abraham nemá přítelkyni. Abraham by ji potřeboval, ale já doufám, že si ji během mého pobytu nenajde. Je to totiž taková naše maminka. Když přijde z práce, tak všechno uklidí, obejde naše pokoje a zeptá se, jak se máme, jestli nechceme něco koupit a jestli nic nepotřebujeme. A pak nakoupí jídlo k večeři. Prostě ho miluju.

José Antonio oproti Abrahamovi nedělá v bytě nic. Nicméně jeho úloha je jiná, a to bavit nás. Předpokládám, že Přátelé ještě nejsou úplně out a že přirovnání, že je úplně jako Joey nevyzní úplně do ztracena. José Antonio   má ve svém minipokoji plazmu širokou snad dva metry, postel a Apple. Nic jinýho se mu tam kromě skříně nevešlo. Nekecám. Chudák si kvůli monitoru ani nemůže otevřít okno. Ten Apple ho stál 1100 euro a neumí ho ovládat. Prostě Joey. Ale je neuvěřitelně legrační a komunikativní, takový náš osmiletý chlapec :)

Luciano je Ital a božsky vaří. A je to drsňák. Doma se zdržuje jen po večerech se svou přítelkyní Deborou, která je ještě drsnější než on. Debora mluví strašně rychle a občas Luciana propleskne. Když se oba účastní naší společné večeře, znamená to, že se mluví tak o tři levely hlasitěji než normálně, chvilkama křičí a moc mává rukama. Má česká uzavřená povaha  těch chvílích naprosto nechápe, ale v hloubi ví, že TOTO je Španělsko (mixlý s Itálií.)

No a ještě nám zbývá Josého přítelkyně Anna, která je moc krásná a hodná. Dřív spolu s Josém bydleli, ale teď se od sebe odstěhovali. José Antonio říkal, že to je proto, že bydlení v páru je děs, Anna říkala, že je to proto, že na to neměla peníze, protože ještě studuje. No každopádně mu stejně pere a vaří a uklízí, když tu je.

Tak to by bylo takové stručné intro do našeho španělského seriálu. Já se rozhodně těším na další díly :)

Španělsko v 15 bodech

• 1. Připravte se na to, že ve Španělsku pořád někdo vylívá něco z okna na ulici nebo tam aspoň něco teče či kape.
• 2. Španělé jsou moc milí a rádi člověku se vším pomohou.
• 3. Heslo "maňána" platí.
• 4. Vyřídit šalinkartu trvá normálně 21 dní. Ale když budete mít štěstí, možná to stihnout i za dva týdny!
• 5. I když pošlete na studijní oddělení pro zahraniční studenty všechny svoje dokumenty i s fotkou už někdy v dubnu, nečekejte, že pro vás budou mít všechno připraveno. Vyřízení kartičky, kterou můžete platit v menze, kopírovat, tisknout a půjčí vám na ni knihy v knihovně trvá dva až tři týdny. (Což ve Španělsku znamená měsíc.) Nečekejte ani, že informace, která vám univerzita poslala, jsou pravdivé, aktuální nebo dokonce vyčerpávající.
• 6. Španělky ve Valencii nechodí moc hezky oblečený.
• 7. Silnější Španělky mladších ročníků mají pocit, že svůj handicap musí vyvážit pořádným sebevědomím.
• 8. Anglicky tu neumí nikdo. Ani učitelé. Na naší univerzitě si studenti mohou angličtinu zdarma zapsat a připravit se dokonce na FCE. Chtěla bych potkat někoho, kdo se o to aspoň pokusil.
• 9. Pokud si dáte předměty z prváku nebo druháku, budete si připadat jako na americké střední škole.
• 10. Předměty se vyučují minimálně dvakrát týdně a musíte se na ně připravovat. Materiály vám do každé hodiny dají vytištěný, včetně nakopírovaných kapitol z knih.
• 11. Až si budete chtít něco zařídit, připravte se, že to budete muset udělat minimálně na dvakrát. A nebuďte překvapený, až vám v bance řeknou "Jo, ty si jde pro ty papíry od nového účtu, že? No, to ještě nemáme. Přijď zítra. A nebo radši až příští týden."
• 12. Může se vám stát, že učitelka španělštiny nebude na jazykovém kurzu vědět, jaké slovíčko má doplnit do věty. Jak to pak máte vědět vy, těžko říct.
• 13. Učitelé jsou tu milejší, akčnější a hodiny zatím zábavnější. Možná, že kdyby u doktorandů na FSS místo na jejich angličtinu hleděli na schopnost učit, byla by úroveň hodin vyšší.
• 14. Pokud chcete bydlet se Španěly, musíte si být jistí, že usnete i při obrovském hluku.
• 15. Pokud usnout nedokážete, musíte se přizpůsobit místním zvykům. To znamená do čtyř do rána čumět na bednu a odpoledne si hodit siestu.

Pokud toto všechno zvládnete, jste na nejlepší cestě stát se pravým Španělem, kterému je všechno jedno a je štastný, když si dá siestu a pustí telku. Těším se, až touto proměnou projdu.

Nějaké nové fotky

Někteří už viděli odkaz na Facebooku, teď přidávám další fotky z kolejí a z hledání ubytování. Na fotkách je čtvrť, kde si našla bydlení moje spolužačka Adéla, která je teď se mnou na kolejích. Já budu bydlet v modernější čtvrti, tím pádem méně romantické. Fota dodám.

Koleje jsou velmi luxusní, ale pokoj pro jednoho vyjde na 500 euro, což je o stovku víc, než je stipendium. Ale myslím, že i kdybych ty peníze měla, asi bych tu nechtěla zůstat. Mám dojem, že na kolejích, který stojí dvojnásobek bydlení v bytě a kde vám na vrátnici půjčí Nintendo a Wii,musí žít hrozně rozmazlený lidi. A pokoje jsou na mě až příliš sterilní. Ale uvidíme, co budu říkat,až budu žít v zabordeleným bytě, kde bude přes léto teplo a v zimě kosa :)

P.S.: Pro různé příbuzné, kteří by snad byli méně počítačově zdatní - abyste viděli ty fotky, klikněte na to slovo "fotky" v první větě :) Ale věřím, že jste to všichni zvládli bez této rady!

Valencie

Vedro k zalknutí, rychlý provoz na silnici, zmatení turisti a zřejmě i zmatení místní. To byly první dojmy z Valencie. A taky šok, že tu budu muset rok žít. A abych se s tím nějak vyrovnala, budu si psát blog stejně jako jsem psala kdysi v Irsku. Tentokrát snad pravidelněji a zajímavěji. Takže koho zajímá, jaký je Erasmus ve Španělsku, může vesele číst. A kdo se bude rozčilovat, že jsem strašně bulvární a plná žurnalismů (že Ondrejko), tak ať to nečte. Toto není Respekt, přátelé!

Jak někteří ví, do Valencie jsem cestovala autobusem. Tuto šílenou variantu jsem zvolila kvůli batožině - mám s sebou kromě letních hadříků i zimní kabát a kozačky a v letadle bych se kvůli nadváze nedoplatila. Nicméně dobrodružným povahám můžu cestu busem v klidu doporučit. V Praze nás nastoupilo do prázdného autobusu šest, během cesty dost lidí přistoupilo, ale stejně nebyla plná víc jak půlka autobusu, takže jsme si každý mohl zabrat pro sebe dvě sedadla. Autobus klimatizovaný, takže vedro nebylo, pánové řidiči vtipní rozkošníčci, spolucestující v klidu. Na německých hranicích buzerace, paní policistka vypadala jako bachařka v kriminále, její kolega byl o něco lepší. Nejdřív vybrali pasy půlce autobusu a pak se vrátili s tím, že by chtěli vidět věci jednoho černocha. Naštěstí neměl žádný kufr, kdyby se měli hrabat v mých milion věcech, asi by zaplakali oni i spolucestující. Takovouhle prohlídku jsem zatím viděla jen ve filmech a reklamách na tampony (ach ta televizní devadesátá léta), ale musím říct, že je to hodně nepříjemný. Prohledávali mu všechno, velmi důkladně a přede všema. A ani mu to do toho batohu nevrátili tak, jak to měl. Samozřejmě nic nenašli, tak jsme pokračovali dál. Cestou nás ještě zastavila francouzská policie, ale té naštěstí stačilo vidět pasy.

Překvapení nás čekalo v Barceloně, kde jsme museli vystoupit a počkat na o něco menší autobus se španělským řidičem. Cesta je dlouhá zhruba 360 km, ale podle jízdního řádu jsme ji měli jet pět a půl hodiny. Proč se ukázalo asi po dvou hodinách jízdy. Řidič, který nám mimochodem celou cestu pouštěl do repráků hity devadesátých let, zastavil u jakési mini restaurace u silnice, řekl "Hodinu pauza" a šel na kafe. Siesta, pohodička.

Nakonec jsme naštěstí dojely, vzaly si taxíka, protože bychom to jinak s kuframa nezvládly a ubytovaly se na velmi luxusních kolejích. Ale o bydlení příště. Zde ještě trasa kudy jel autobus: (Francie je bez záruky, byla noc a já to nesledovala)


Zvětšit mapu

Od teď už jen Španělsko

Jelikož jsem se za účelem studia (opravdu) odstěhovala do Španělska, rozhodla jsem se pokračovat ve svém starém blogu, kde jsem psala o svých zkušenostech aupairky v Irsku. To jen na vysvětlenou, aby to nikoho nemátlo, protože staré záznamy jsem se rozhodla tu nechat. Koho to zajímá, nechť si čtení užije! Hodlám své osamělé večery trávit psaním :)