středa 30. července 2008
Jeste fotky - starý záznam ještě z Irska
Parbicka v Kilkenny - nudnej zapisek o nicem :)
Koncert v Kilkenny
Už jste někdy viděli duchny pařit na reggaečko a jeptišku bloumající nočním Kilkenny plným neřešti? Ne? No, tak to jste přišli o bizarní zážitek.
Po týdnu hormonálních depresí, kdy jsem si tady připadala děsně sama a úplně všechno mě bezdůvodně štvalo, jsme vyrazily s Eimear, babičkou a tetou na koncert do Kilkenny. Teta je babiččina sestra, jeptiška žijící toho času v Londýně (každých pět let se musí stěhovat někam jinam) a během roku má 4 dny volna (to je veškerá její dovolená). Tož každý rok jezdí ke své sestře na návštěvu. Je docela přátelská, i když se nemůžu zbavit trošku divnýho pocitu, když s ní mluvím. Každopádně koncert byl epesní záležitost. Tentokrát to naštěstí nebyl ujetej free zpívající farář ve světle růžových reflektorů (teď ani nevím, jestli jsem vám to sem popsala, pokud ne, musím to udělat dodatečně, protože to byl fakt bizar). Výtěžek z koncertu šel samozřejmě na dobrou věc (na jiné akce tu nechodíme), ale nebylo to tak načichlý atolickou propagandou jako to před tím (bylo to v divadle a ne v kostele a celkově to mělo relax atmosféru). Jako první vystoupila taková paní...No, tož později jsem se dozvěděla, že ta paní v podivných šatech zpívající podivné písně, je dívka, která vyhrála místní soutěž krásy. Tato soutěž krásy je ve skutečnosti prý víc o talentu než jen o povrchní kráse a ona tu soutěž vyhrála. No, myslela jsem si, že je tak o deset let starší než ve skutečnosti byla a ten zpěv byl taky podivnej, ale proti gustu žádný dišputát. Příští rok se do této pseudosoutěže můžu přihlásit taky :-D
Po slečně vystoupil naprosto luxusní černoch z Nigérie, žijící momentálně ve Watefordu (město mrtvých) a vyučující v Kilkenny salsu. Tento večer ovšem vystoupil jako napodobenina Boba Marleyho a fakt jsem se pobavila. Připomnělo mi to džamajka partošku – Boban, pokrývky hlavy a regéčko (pochopí jen Sendyna, která to tady asi nečtě, ale nemohla jsem si to odpustit). Tak mě napadá,že si Břeťo, Kraso, Růženo a Broňo musíme udělat na chatě reggaečko party, až přijedu. Těším se velice.
No a po pánovi přišel teprve ten pravej bizar. Místní varianta Kelly family – moc lidí hrající na moc nástrojů tradiční irskou hudbu a tančící tradiční irský tanečky. Zpočátku jsem z toho byla taková zmatená, ale když pak na podium přišli tancovat i postarší členové tohoto seskupení a roztočili to jak na prvního máje, začalo mě to fakt bavit a smála jsem se, jak už dlouho ne. No a večer zakončilo kvarteto též hrající irskou hudbu, tentokrát v normální verzi, která netahá za uši a dá se poslouchat celej večer.
Přestože bylo docela pozdě, babička rozhodla, že ještě půjdeme na čaj a že ví kam, tak ať ji následujeme. Byla to štreka pomalu přes celý město, babička šla hrozně rychle vepředu a pořád nadávala, že se sestra jeptiška děsně loudá, byla u toho moc legrační. Každopádně jsem si vycházku nočním Kilkenny docela užila. Kilkenny je totiž krásný městěčko, plno malinkých uliček, krámků, hospůdek, zámek, chrám...turisty velmi oblíbené město. Přestože to má asi tak 25 tisíc obyvatel, hospod je tam snad víc než v Brně a docela hustě to tam pařilo. Možná to tak akčně vypadalo taky proto, že se v Irsku nesmí kouřit v hospodách (kdy už to konečně zavedou i u nás???) a všichni kuřáci tak postávají před barama, který tím pádem mají pořád otevřený dveře a hudba je slyšet i na ulici. Byl to vážně legrační pocit. Pařit jsem tady ještě vůbec nebyla a teď si to rázuju s babičkou, oblečená oproti těm slečnám velmi slušně, za mnou jde paní (nebo je to slečna, když není vdaná???) jeptiška, na které je vidět, že jí je tahle vycházka krajně nepříjemná...No, legrace. ale tak nevím. Buď jsem tak děsně stará (což je pravda) nebo jsem opravdu dlouho nebyla v Brně pařit (což je taky pravda) nebo je tady opravdu trochu ujetý. Možná je to tím, že tady musí nosit celej život každej den ty hnusný školní uniformy a pak neznaj míru...Ale to, co ty lidi měli včera na sobě, to byl fakt děs. Nechci tady vypadat jako stará panna či nějaká trapná moralistka, ale to byste to prostě museli vidět. No, ale ať se dostanu k cíli našeho výletu. Babička nás dovedla k naprosto luxusnímu hotelu, že tam byla kdysi na čaji s kamarádkou a že je to tam moc pěkné. No, pěkné je slabý slovo, bylo to prostě moc LUXUSNÍ. Místo židlí tam byly obrovský květovaný sedačky, naprosto epesní lustr, paní hrála na klavír, všichni byli moc pěkní a elegantní...i slečna servírka vypadala jako kdyby vyhrála soutěž krásy (či talentu). Konvička na čaj byla ze stříbra a místo cukřenky jsme každá dostaly dřevěnou tyčku, na které byly krystalky cukru – takže to vypadalo pomalu jako nějaká brož či tak něco. No, moc luxusní záležitost, to jsem si vážně užila.
středa 23. července 2008
Nové fotky
Pa, B.
http://luxusnivylet.rajce.net
čtvrtek 10. července 2008
Vyloveno z notasu / novy zaznam
Sobota 21. 6.
Můj první výlet do Dublinu! Luxus nad luxusy! Moc pěkný město, budu tam pečená vařená. Smířila jsem se s tím, že si odsud nedovezu žádný peníze (jak jsi to, Katko, dokázala? :) ) ale hezky si to užiju. Ale aby to nebyla jen zábava, utratila jsem v knihkupectví 40 euro za učebnice angličtiny. Děsný, su šprt i tady. Ale mám z nich fakt radost a zaškrkávám si v nich novými zvýrazňovači a píšu si poznámky do nového sešitku. Ježiš, jsem fakt magor. No, každopádně k Dublinu. Hned po příjezdu jsem jako správný intelektuál zamířila do národní galerie. (No dobře dobře, šla jsem tam protože strašně pršelo a byla hrozná zima a já chtěla být někde v suchu a teple. A nešla jsem tam hned, ale prvně jsem šla do Mekáče (ano...stydím se) na kafíčko a čokoládovou buchtičku. Nicméně z kafe mi bylo celej den blbě. Ale buchta byla dokonalá. No postupme dále...) No, v galerii to byla docela nuda, byla jsem tam až do jedné odpoledne a zapomněla jsem se napít (a na to hnusný kafe), takže jsem měla pocit, že to se mnou sekne. A všechno to byly starý nudný obrazy, zaujaly mě tam asi jen čtyři (ale za to pořádně, fakt luxus.) Nicméně výstava zhulených děsivých panenek byla lepší. :) Pak jsem se šla jen tak procházet, vlezla jsem do pár obchodů, našla velice alternativní čtvrť, kde jsem si to fakt užila, občíhla jsem místní hrad...Ale nijak jsem to nehrotila.Za prvé to počasí bylo fakt strašný a za druhé jsem si užívala pocit, že se tam ještě milionkrát vrátím a nemusím tak všechno obíhat najednou.
Nicméně, přichází zlatý hřeb mého výletu. Jelikož mám víc štěstí než rozumu, narazila jsem při svém bezcílném bloumání ulicemi na dublinskou GAY PARADE! (Průvod gayů a lesbiček probíhající na celým světě, letos poprvé proběhl i v Brně, poznámka. -> otázka pro O.V. – jaký to bylo??? ) Naprosto luxus největší. Do průvodu jsem se spontánně připojila a přináším vám pár fotek, abyste nasáli místní atmosféru. Bohužel v těch podmínkách (deštivo, ověšená taškama s nákupy, velká rychlost průvodu a maličkej foťák) nešlo udělat nic lepšího, ale snad tam něco najdete. Mám i nějaká videa, který sem ale neumím dát. Bylo to skvělý, šla jsem s něma asi hodinu, několik nákladních aut, ze kterých se ozývalo techno a různý taneční vály, lidi tancovali, zpívali, bubnovali...Nakonec jsem dostala sadu kondomů a lubrikačních gelů pro gaye a homosexuální náramek Google. Pártoška pak pokračovala v parku vedle místní slavné katedrály koncerty a podobnými legráckami, ale to už jsem to otočila směrem k nádraží. Jenom bych k tomu ještě poznamenala, že to mělo úžasnou přátelskou atmosféru (muži pořád vykřikovali „Jsem šťastný, protože jsem gay“ nebo „přinášíme vám dobré počasí“), zúčastnilo se toho hrozně moc lidí (kéž by to v Brně byla aspoň desetina z toho) a hlavně že i policajti byli milí. U nás jsem na podobných akcích zvyklá na kordony děsivě se tvářících prasat, ale tady byli všichni v klidu a bylo jich málo. Ale celkově tu policie má dobrou pověst, E. mi říkala „Když budeš chtít cokoliv vědět, zeptej se policajta. Oni se tady dost nudí a rádi si popovídají...“ (Což by se teda dalo říct i o našich policajtech, ale to co z nich pak většinou vyleze všichni známe, že. Tož další otázka na O.V. – jak to policie brala v Brně?) No, tož to jsou moje jediný fotky z Dublinu (plus politickej plakát pro O.V :) protože baráky se mi fotit nechtělo a samu sebe na ulici taky ne. Jo, ale zapomněla jsem poznamenat, že na té Gay parade jsem ztratila pochybnosti o svým mentolovým (případně pistáciovým, vyberte si, co máte radši) kabátku. Aspoň jsem mezi ty barevný magory pěkně zapadla. :) Je prostě epesní a Gay parade byla taky epesní. Dívám se teď na ty videa a jsem hrozně ráda, že jsem to zažila.
Pátek 20. 6.
Dneska jsme byli s dětma v parku, z čehož jsou na rajčeti fotky. Park je moc pěknej, ale děti se tam chovaly úplně hrozivě. Byl to těžkej den, v pátek už mi docházely síly a odpoledne, kdy mám volno, bylo úplně vymodlený. Původně jsem chtěla jít na net, dát vám sem fotky a historky, ale byla jsem vyčerpaná a nechtělo se mi tahat s noťasem. Tak jsem se šla jen projít k řece, kde jsou labutě ochočený tak, že si na ně málem můžete sáhnout. (Možná si na ně fakt můžete sáhnout, pokud vás neděsí ptáci, což mě docela jo.) Prošla jsem se a bylo mi hned o hodně líp. Jako bonus jela rodina večer na Brendanovu farmu, takže jsem měla celej barák pro sebe, což je bájo. No, upřímně, projedla jsem to. Ach jo, hlášku o tom, že mi zde obezita nehrozí beru zpět, přijedu naprosto OBROVSKÁ. Ale vážně moc. Už teď vypadám jak těhotná (což nejsem, poznámka pro vyděšené) a nenosím kvůli tomu jedno moc hezké tričko, co jsem si tady koupila. Jsem tu vážně jako na výkrmu. Eimear každej den vaří (ty brambory mi teda začínají lézt docela krkem, ještě jsme neměli nic jinýho...) a jídlo mi nakládá na talíř ona. Jelikož jsem slušně vychovaná ( a hlavně nenažraná), tak to vždycky všechno sním a pak se sotva valím. Dneska jsem došla k závěru, že z toho, že to vždycky dojím E. usoudila, že mi toho dává málo a ty porce zvyšuje. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Ještě že je tu tak drahý jídlo, to jediný způsobuje, že si ho sama nekupuju. To bych nepřijela dvojitá, ale trojitá. Ach jo, nevím co s tím, přece nezačnu sportovat? No, běhat fakt nemůžu. Za prvé kvůli svému přesvědčení a za druhé jsem tady přejezená permanentě (velká snídaně, teplej oběd a ve většině případů i teplá večeře), takže kdybych běhala, tak se pozvracím hned za prvním rohem. No nic no, tak mě prostě v Brně nepoznáte. Zkusím se mrknout do svých moudrých časopisů, třeba tam najdu nějako radu.
Čtvrtek 19. 6.
Eimear dělala v Dublinu svoje GP zkoušky, a tak přijela BABIČKA, abych s dětma nebyla sama. No to vám byl vál.
Babička mě přišla děsně legrační hned jak jsem si s ní podávala ruku, ale to jsem ještě zdaleka netušila, co všechno mě čeká. Když si na ni teď vzpomínám, směju se zas. Příští týden má zase přijet, tož to se fakt těším. Babička je totiž fakt něco. Kdo zná moji babičku, tak to znásobte dvěma a přidejte k tomu to, že za celej den nezavřela pusu. Jo, byl to s ní rychlokurz angličtiny za všechny peníze, protože udržet celou dobu pozornost (babička se totiž dožadovala okamžitých odpovědí), bylo dost vysilující. Ale vážně jsem na sobě viděla na konci dne pokroky. Protože bylo vysilující poslouchat pořád její blebty blebty, občas jsem se ji snažila umlčet tím, že jsem jí vykládala něco já. Vždycky mi do toho skočila a dořekla to za mě, ale pokusy dobrý. Teď mě tak napadá, že kdo neznáte moji babičku, představte si Magdu (politoložku) za takových čtyřicet pět let a máte to. :) Ne, vážně, babička byla skvělá. Nechápu, kde se v ní bere tolik energie, byla jako uragán. Po obědě jsme spolu odvedly děti do školky (šli jsme to poprvé pěšky, E. vozí děti autem, i když je to za rohem, ale babička moudře rozhodla, že se půjdeme projít, protože dětí zakrňují), tož jsem měla mít oficiálně volno. Nicméně jsme šli s babičkou na procházku do města (nějak se mě neptala, prostě vyrazila se mnou.) ale bylo to moc fajn, Ciaru jsme měli v kočárku a prolezli jsme spolu milion obchodů. Jak jsem pochopila (a E. mi to pak potvrdila) Marry (babička) miluje nákupy a hlavně slevy. Takže to byl samý: „No podívej se, jak je to zlevněný, to je o víc než padesát procent! sice to není úplně nejhezčí, no ale ta cena je skvělá...Kolik to stojí u vás? Hm, hm, jé a podívej tamhle...“ No byla to čurina. Každopádně jsem si s babiččinou asistencí koupila dvoje rifle (samozřejmě ve výprodeji, no není to skvělá cena rifle za pět euro, když půl litrový pitíčko stojí dvě a půl eura?) a kabátek. K tomu kabátku bych poznamenala asi toto: Lidi tady v Irsku ztratili i ty poslední záchvěvy vkusu, co kdy měli. Ten kabátek je mentolové barvy. Mám strach, že už mě to chytlo taky. (Ale babička říkala, že je lovely. Nicméně v jejích podání bylo lovely úplně všechno.)
Jo, a pokud jsem se tu ještě nepochlubila, rodina mě tu už dokonale zná. Eimear si byla ve středu koupit punčocháče a kabelku ke svému obleku na tu zkoušku a přinesla hrozně moc hader (nekupte to, když je to tak levný, pozn. pro znalce) a mně přinesla ostře růžovou mikinu jako dárek! :-D Tož to mě fakt pobavila, za prvé to od ní bylo moc milé a za druhé ta barva :))) Za chvilku si budu půjčovat Sářino oblečení.
18.6.
Moje averze vůči chlapům (všem) tady narůstá. Včera jsem věšela Brendanovy obr slipy a nátělník... Si to představte: Na šňůru na zahradě věšíte naprosto rozkošňoučký mini oblečky pro dvouměsíční miminko, rozplýváte se, jak je to sladký, vaše děloha přímo volá po miminku a najednou z prádelního koše vytáhnete podivný černý slipy velikosti XXXXL. Volání utichne. Rodinnej život je na prd.
O víkendu mám volno a Eimear se potřebuje učit na tu svoji lékařskou zkoušku. Bavily jsme se o tom v pátek a ona říkala: Doufám, že je Brendan někam vezme, abych se mohla učit a byl klid. Jsem si ještě říkala, jak to mají dobře rozdělený. Prd! Myslíte, že ten rádoby George Clooney něco udělal? Houbelec. Akorát otevřel zahradní domeček, protože v něm hledal nějaký nářadí. No jo, jenže v tom domečku byly taky kvanta hraček, který děcka samozřejmě vytahaly a nechaly válet se po zahradě. Pak je teda šel Brendan uložit k odpolednímu spánku – aspoň něco, říkala jsem si. Jenže když děcka po půl hodině pořád mluvily, šla jsem se tam podívat a co nevidím – Brendan spí ve své posteli a dětičky dělají bordel. Takže asi tak. V jednom dámském časopise (k mé velké lítosti jsou noviny na čtení docela obtížný, kdežto články o místních hvězdičkách, který mi nic neříkají, či o tom jak zhubnout a pořídit si lepší šaty jsou psány jednoduchou angličtinou, takže to jsem nucena číst. Má slovní zásoba bude po příjezdu jistě velmi zajímavá – skládačka, plastelína, přebalit, smrdí, dudlík a zhubnout, krém na obličej, sexuální terminologie...) No každopádně v tom časopise byla dobrá reklama, ještě to musím někde najít a dát Eimeair. Bylo tam sedící rozkošné děťátko a u toho text: „Obětujete svou kariéru a sexy postavu, každý den ho uspáváte, krmíte a přebalujete. A jeho první slovo je: táta.“ Docela výstižné. (Byla to reklama na nějaký stránky o rodičovství, kde se dozvíš, že slovo táta se líp vyslovuje než máma, takže nemáš klesat na mysli.) Tož tak.
Jak už jsem tu zmiňovala, byla jsem v neděli v kostele – Eimear s dětma chodí, tak jsem si řekla, že by mohlo být zajímavé to vidět. No, zajímavý to bylo. Je tady hafo kostelů, ale tenhle je asi největší – novej, velmi prostornej. A jen v tomhle bylo minimálně dvě stě lidí! Na taková čísla nejsem z Čech tedy vůbec zvyklá, tož mě to udivilo. Ale převážně šlo o starý lidi, což mě trochu uklidňuje. No...co Vám budu povídat. Zaujalo mě hlavně oblečení místních do kostela (já bych něco takovýho nevzala ani na E55, ale bylo mi vysvětleno, že krátký šortečky a dlouhý vlasy tady nosí travelers – taková místní varianta cikánů. Ty tu ale mají taky – nezaměňovat.) Proběhl zpěv a modlitby, normálka, docela v klidu. A pak došlo na dávání finančních darů do připravených košíků.U toho jsem se fakt bavila, bylo vidět, jak jsou na to lidi natěšený a jak při tom hnedka všichni ožili! Jo, dám tam pět euro a tím si vykoupím všechny hříchy. Vidíte všichni, kolik jsem tam dal? Já na to totiž mám! No humus.
Jinak kdyby to někoho vážně zajímalo, tak kněz měl na sobě zelenej obleček, barva se prý mění podle toho, jakej je týden a ministranty tady dělají i holky, ale může jim být maximálně deset let.
Lepší zážitek z neděle bylo večerní divadlo. Jak už jsem tu možná psala (ale nejsem si jistá), v Carlow byl minulej týden kulturní festival – proto ta výstava panenek. Šly jsme tedy s Eimear na živou hudbu slavného irského muzikanta Micheála Ó´Súilleabháina (ta Irština je děsivá, zkouším se to naučit aspoň správně vyslovovat, ale Eimear se mi furt směje, takže asi nic moc) doplněnou tancem skupiny Rex Levitates. No prostě bylo to úplně to samý co dělá Martin Dvořák (vysvětlující poznámka pro maminku.) Moc se mi to líbilo, zajímavý zážitek. Bylo to ale docela krátký a Eimear říkala, že se jí nechce domů, ale že chce nabrat nové síly, a tak jsme šly na kafíčko a naprosto epesní dortíček - Baileys Cheesecake. Zamilovala jsem se do toho, božská mana. Kašlu na chlapy, strávím svůj život s tímto dortem. Každopádně to bylo moc fajn, protože jsem se konečně o Eimear něco dozvěděla. Je moc fajn, vůbec tu netrpím tím, že tu zatím nikoho neznám, protože E. je skoro stejně stará (30) a děti jí ještě na mozek nevlezly. Takže spolu hodně komunikujeme (i když já stále jako retard, takže mi spíš ona něco vykládá a já se to snažím vnímat). Její životní příběh později, nicméně je velmi zajímavý. Jelikož jsem velmi hodná (musím se tu pochválit), koupila jsem E. ferrero roche (nebo jak se to píše) a přáníčko s přáním hodně štěstí u zkoušek. Chtěla jsem jí to dát ve středu večer (ve čt dělá tu zkoušku), ale včera vypadala úplně na rozsypání, tak jsem jí to dala, když děcka spaly. Byla moc potěšená, snědly jsme to na posezení. Pak dokonce vzal Brendan večer děti k dědečkovi či kam, tak sweets party pokračovala kopcem naprosto luxusní zmrzliny. Jó, okamžiky, kdy děti spí či jsou v trapu a my s E. sedíme v kuchyni s čajíčkem a sladkostma, jsou fakt fajn.
Dneska (úterý 18.6.) jsme měli velmi příjemné dopoledne. Po snídani jsme si s dětmi hrály s plastelínou a pak Eimear pustila rádio, kde zrovna hrály fakt samý pecky (Ricky Martin, Macarena...) a dětičky ihned vyskočily a začaly tancovat po kuchyni. Takže jsme tancovaly a zpívaly všichni :D Fakt partoška jak u retardů, ale cítila jsem se v tu chvíli moc dobře a bylo to moc fajn.
No a jelikož si to teď po sobě čtu a vidím, že píšu jako retard, raději toho pro dnešek nechám. Omluvte můj podivný sloh, ale kdybych si to po sobě měla ješě spešl číst a dělat z toho slohově brilantní počteníčko, nedělala bych tu nic jinýho. Asi vám to sem taky dám až se zpožděním, protože dneska do knihovny zřejmě nepůjdu – venku je hnusně. Tady je hnusně teda furt, ale dneska i prší. A zítra přijede babička (matka E. bude se mnou ve čtvrtek, kdy bude E. dělat v Dublinu tu zkoušku. Jsem ráda, protože Cian je moc hodnej, ale Sarah mě neposlouchá.) Takže se omlouvám za zpoždění, ale zvykejte si. Hodlám kontakt s češtinou omezit a raději se věnovat poznávání místní krajiny a jazyka. O víkendu možná pojedu někam na výlet. Takže páčko, jdu si číst průvodce Irskem. Líbám vás!
Jeste na vysvetlenou
Konečně nové info!!!
Dlouho jsem se vam neozvala, protoze me zradila technika. Je to pekne na prd, clovek se tahne z Cech az sem s notebookem, aby mu fongoval dva tydny. Ja jsem teda vedela, ze na nej neni spoleh, ale ze je to az tak spatny, jsem nevedela. No, mela bych ho asi tady nechat spravit, B. se me na to pta kazdej vecer, ale me se to hrozne nechce resit. Vsichni mi tady pripadaji potapany uz tak, na to, kdyz se budu snazit vysvetlit jim, co se s tim stalo a oni do me budou valit co s tim muzou udelat…Nesnasim tady ty veci v Cechach ( I tam by mi spravni notasu trvalo minimalne 14 dni, pokud bych ho akutne nepotrebovala), takze tady tu dobu tak nasobim trema. Nicmene jsem v tom notasu pro vas mela ulozeny popis sveho celeho tydne vcetne luxusniho popisu luxusniho vyletu do Dublinu, kde jsem se zucastnila mistni Gay parade…Uvidim, co vsechno se mi bude chtit vypisovat znovu. Hlavne se omlouvam za to, ze pisu bez diakritiky, ale tu tady ten pocitac jaksi nedava.
Kapitola prvni, kulturni sok
Toz, muj kulturni sok porad pokracuje. Do toho porad, ale opravdu porad prsi, takze Irsko fakt vsem doporucuju... Vsichni se tady porad bavi o pocasi. Jsem to vzdycky povazovala za tema pro duchodce ci za nouzovku, kterou voli lidi, kteri si uz fakt nemaji o cem povidat, ale tady se o tom bavi I v kruhu nejuzsi rodiny. Jsem teda cetla v pruvodci, ze je to oblibene tema, ale ja porad nevidim nic zajimavyho na konverzaci typu: Dneska celej den hrozne prsi. A vcera prselo taky. Doufam, ze zitra bude lip. No… Dneska me dorazila jejich pani na uklid, kdyz mi s vaznou tvari po tydnu, kdy chcalo (pardon, ale uz jsem na ten dest alergicka) rekla: V predpovedi pocasi rikali, ze budu prset celej vikend a I v pondeli. Hruza, co? Tuto informaci potom tlumocila E. Georginovi jako nejzajimavejsi novinku dne. Kurnik, to je snad jasny, ze budu chcat o vikendu i v pondeli, I v utery, I ve stredu…kdo se tomu tady jako divi a kdo to resi? Jedina zajimava informace by v tomto pripade byla, kdyby ve spravach rikali, ze budou tropy…
Jo jinak, mimochodem, word mi tady automaticky opravuje nektery cesky slova na anglicky, takze kdyz neco prehlidnu a neprepisu, omlouvam se a doplnte s idle vyznamu vety dle sve chuti.
Kdyz jsme tak u te chuti, no, Georgino sice patri mezi dvacitku top pestitelu brambor v Irsku (husty, co? Bydlim u hvezdy), ale nemuzu chut jeho brambor dostatecne zhodnotit, protoze E. do niceho nedava sul. Maminecko, tesim se na tvoje dobroucke slanoucke bramburky! Tady se vari brambory vzdy vcelku a dosolit si je muzu az na taliri, coz je takove nedokonale. (ja vim, ze je to kvuli detem, ale tak aspon trochu by to osolit mohla, ne?) Proste cesky brambory jsou lepsi a ma je dost cerny, na to, ze je mezi dvacitkou top. Georgino me ale nehorazne rozciluje vsim, co udela, oznacila bych to za chorobnou alergii, takze mozna nejsem uplne objektivni. J
Kapitola druhá. Nikdy se nevdam
A ne a ne a ne. Za prvne proto ze svatba je zpuchla tradicni zalezitost, bez ktere nejste dobrymi obcany a netvori zaklad statu ( a ja nechci delat nic zpuchlyho a nechci tvorit zaklad statu). A za druhe protoze se nechci divat na to, jak muj vyvoleny zacne doma chodit v trenkach a tlousnout. To je zezacatku samy tututu, nununu (zde nutne doplnit diakritiku) a pak to nechava ponozky, kde se mu to zlibi, neni to schopny po sobe uklidit ani kelimek od jogurtu a na zaver se to zepta: proc nemame chleba? Nebo na postezovani si manzelky, ze ma mastny vlasy, protoze celej den s detma nemela chvilku odveti: A proc sis je neumyla? (poznamka pro ignoranty / spravny chlap ma v tu chvili rict: jo, ja ted pohlidam deti a ty si jdi dat vanu.) No, dobry, proste muj odpor ke svatbe zpusobuje moje naprosta nenavist k mistnimu panovi domu. Nejhorsi na tom je, ze nemam vubec zadnej objektivni duvod ho nesnaset, asi je docela fajn, ale proste u me to prohrava na cele care…Dost mi to tu komplikuje zivot, protoze se mu vyhybam, jak to jde, coz je obcas dost nepohodlne. Pres vsechny ty nedostatky o nem E. prohlasuje, ze je to uzasna osoba a jak je stastna, ze ho potkala. Toz nevim, mozna to vazne vidim zkreslene a mozna jsem trochu (respective o hodne) emancipovanejsi nez moje adoptivni mati tady.
Kapitola treti. Polska navsteva.
No, toz jak jsem tu tak kritizovala ty Polaky, tak mam dalsi zkusenost s Polkou a tentokrat velmi pozitivni. Prijela jejich byvala polska aupair, uplne prvni, kterou kdy meli. Zustala pak v Irsku a nyni pracuje a studuje v Dublinu. Ma s mou rodinou velmi dobry vztah a jezdi k nim nekolikrat do roka jako ke svym pribuznym. Dojemny pribeh. Divka z chude rodiny, bez otce, z Gdansku, kde lisky davaji dobrou noc, se rozhodne zacit znovu uplne od piky v nove zemi…Hleda zde sve stesti, pracuje v nadnarodni firme, kde jich je na pracovisti asi million, vsichni cizinci, protoze zadnej Ir by za takovy penize nepracoval, vola lidem a otravuje je s nabidkama na plnej uvazek a je spokojena, protoze si za to muze dovolit koupit vic veci nez v posahanym katolickym Polsku. Mati vidi jednou za rok. Jinak to ale tak dojemny neni, lip by tady znelo, ze mati a kamarady vidi jednou za rok, ale rikala mi, ze odjezd do Irska byl pro ni velmi jednoduchej, protoze v Gdansku stejne nikoho nemela. Vsichni se odstehovali do Anglie nebo Irska. Polska invaze.Kazdopadne me jeji zivotni pribeh vazne zaujal. Rozhodla se pomerne pozde, kdyz tady delala aupair, bylo ji 24. Ted ji je 28 a je v podstate na zacatku. Dela praci, kterou jsem ochotna delat jako studentka, ale fakt bych ji nechtela delat jako full/time. Jeji anglictina ma stale velmi silny polsky prizvuk, takze neni doma ani tady ani tam. Nemuze si dovolit poradny slusny bydleni a prace je na kraji Dublinu, takze prvni travila pouze dojizdenim do prace a z prace. Ted teda bydli v baraku, kterej patri firme, pro kterou dela, takze to mas bliz…Ale aby bylo jasno, ona je se svym zivotem spokojena, to jen ja to vidim tak dramaticky a depresivne. J Taky bych to mohla otocit a napsat to sem velice pekne, jak je to cely super, ale me se vic libi tenhle pohled. Protoze to muze vyvrcholit kritikou kapitalismu, jak musime opoustet svoje blizke kvuli tomu, abysme si mohli zit lepe = koupit si vice veci.
Kazdopadne Natalie studuje k praci jako hobby filmovou vedu, protoze miluje filmy. No to zas bylo neco, vam povim…. Mou adoptivni rodinu toto stadium evidentne fascinuje a vubec nevi, co si pod tim maji predstavit, takze jejich dotazy (hlavne Georgina, jak jinak) me uplne dostavaly. Chvilku se snazil z Natalie dostat, jakej dobrej film by mu mohla doporucit, ale pak to korunuval hlaskou smerovanou na me: No, ale Natalie ma dost odlisnej filmovej vkus nez ja, ji se libila Frida a me to prislo naprosto strasny. (konec citace, nemuyu najit uvozovky) Tomu, kdo me aspon trochu sna, nemusim asi vysvetlovat, ze tim u me Georgino nadobro skoncil. No, kazdopadne, Natalie byla prvni clovek, se kterym jsem si tady opravdu dobre popovidala. Probraly jsme Dorotu Maslowskou (nebo jak se to pise) a jeji roman Cervena a bila, zminenou Fridu, doporucila jsem ji levneknihy.cz, kde si muze objednat velmi levne dvd Bergmana a Felliniho a podobne, ktery jsou tady strasne drahy (coz by stalo za nejakou glosu ci fejeton, jak jsou na tom Cesi se vztahem ke klasikum)…no proste konecne pokec o necem jinym nez o pocasi. Opravdu se mi po Natalii velice styska a nakoplo me to k tomu, abych tady konecne zacala hledat kanarady. (Eimear, absolventka VS,lekarka, nevi, kdo je Cechov ani George Orwell, trosku me to zarazilo, ale toz co ja vim, co se tu uci, no…) Jinak musim (velice nerada) priznat, ze vychodni (ja se za to nestydim a na oznaceni stredni netrvam) Evropa sblizuje…Bylo moc fajn popovidat si s nekym mne kulturne blizsim, cili normalnim…
Kapitola ctvrta: Pokrytectvi a katolicka pretvarka
V sobotu jsme meli s Natalii a Eimear moc prijemny nocni posezeni u dortu, zmrzliny a kaficka. (Gorgino byl na pivexu s kamosem).Bylo to moc fajn, takova holcici zalezitost. (ach ty genedorove stereotypy, no k tem jeste pozdeji vice). Kazdopadne jsme se bavili o kojeni a musim rict, ze jsem z vysledku teto debatu velmi velmi znechucena. Vubec nikdo tu deti nekoji. Eimear ma treti dite a Ciara je prvni, ktery koji a je z toho dost otravena, protoze ji to v tomto posahanym Irsku zpusobuje radu problemu. Deti tady v sedmdesatych letech kojily akorat hippies matky, coz zpusobilo to, ze se na to lidi porad divaji skrz prsty. Dokonce maji vyzivu deti tridne rozdelenou, proletariat koji, vyssi triad vesele kupuje sunar. Kojeni na verejnosti? Neexistuje, pohorsili byste tu mistni katolickou verejnost. Sice tady ma kazdej sest deti, ale decka hlava pod vyhrnutym damskym trickem je malem znameni satana. Humus tohlecto. Nevymyslim si, videla jsem ty pohledy, kdyz Eimear kojila Ciaru v kavarne (kterou jsme za deckeho revu hledaly asi pul hodiny, aby tam bylo co nejmin lidi a dalo se tam nekde schovat.) Jsem si teda myslela, ze jsou na tom slavnym zapade trosku poucenejsi o lidske prirozenosti. Taky mi Eimear rikala, ze kdyz v porodnici rekla, ze by malou chtela kojit, tak ji to sestra rozmlouvala a nakonec ji dala letacek mistni zenske ligy za kojeni (nevim jak to prelozit, aby to znelo normalne). Ta je ale prej hrozne militantni a kojici matky si davaji dychanky u sebe doma, kde spolecne koji a kontrolujou, jestli hostitelka nema nikde sunar…No vtipny tohlecto. Matka Eimear je zdravotni sestra, ktera mela pet deti a nekojila ani jedno. Podivnost totok.
No, budu dnes koncit, nejsem vtipna, ale spis nejaka nastvana, coz neni dobry. Jsem totiz nastvana kazdy vecer, kdy s tu potkam s Georginem. J Nicmene mi rodinka odesla na prochazku, tak si jdu uzivat prazdnej barak a vyjist jim lednici. Mejte se tu zatim, ozvu se brzo.
6.7.2008
Tento tyden byl velmi akcni, ale velmi pekny, dokonce na me v patek ani neprisla depka, ze potrebuju vypadnout. V pondeli jsme byli krmit labute v parku (plus to bylo spojene s minipiknikem). Bylo to moc vtipny, celou dobu jsem si totiz myslela, ze jdeme krmit do parku “ochoceny psy.” Bylo mi to teda dost divny, ale co uz, tady je divny vsechno, rikala jsem si. Samozrejme jsme nesli krmit psy, tak divni tady zase nejsou…Ale Irove nevyslovuji vubec “a”, takze nerikaji Aj lav ju, ale I lov ju (snaha o foneticky prepis) a taky nerikaji dak (kachna, preklad pro starsi osoby), ale dok (pes). Sice teda nevim, proc chodime krmit ducks, kdyz jsou to labute, ale proti gustu zadny disputat. To by me zajimalo, kolik dalsich veci jsem tady pochopila uplne blbe.
V utery jsme byli v mistnim lese. Hahaha. To vam byl teda les. Zacinam mit z teto cesty pocit, ze je to tady vsechno jen tak nasmeleny, nic neexistuje doopravdy. Irsko je takovej velkej domecek pro panenky. Casto tady vzpominam na svou zkusenost z Ameriky, tam to bylo tak nejak podobne. Vsechno bez chyby, sluzby fungovaly na sto procent, vsechno bylo vymakany (ne jak v zaprdenejch Cechach), ale zaroven tomu chybel nejakej smak, opravdovej zivot. Tady je to podobny. Tak teda k tomu LESU. Do lesa se jede autem, na zacatku je brana, ktera je otevrena jen v urcitou dobu ( ne aby vas napadlo jit do lesa po osme hodine vecerni!). Za branou je parkoviste, kde vsichni Irove chtivi prirody zaparkujou a jdou si hrat na trempy. Pokracujete ve smeru sipek (pripadne podle map, ktere jsou na kazde krizovatce) po vyznacene ceste z drevenych prken. (prochazku v parku tak mohou absolvovat i osoby na koleckovem kresle, jak je uvedeno u vchodu). Nicmene po te, co chvili jdete obklopeni mnoha stromy (nemuzu napsat projdete se po lese, protoze v lese proste nejsou dreveny cesty), se ocitnete na velkem prostranstvi, neco jako louka, v dali jakysi rzbnik ci jezero s ostruvkem s krasnou starou budovou...samozrejme drevene lavicky a lavice pro posezeni...tak to bylo fakt moc pekny. Uzivala jsem si, ze jsme konecne venku (a neprsi), hrali jsme s Cianem fotbal, snedli nejake to ovoce (co jsme meli v batuzku)...Pekne...Ale to prostredi byl proste bizar.
Ve stredu nasledoval bizar jeste vetsi. Jeli jsme k babicce! Babicka, uzasna to zena, kterou jsem vam dokonale popsala, kdyz jsem mela jeste notas, tudiz jste o to prisli, bydli s dedeckem na farme. Nu dobra, aby bylo jasno, tak ja tu babicku jeste jednou (ale tentokrat velmi strucne) popisu. Babicka je excelentni, epesni a luxusni. Babicka porad mluvi a dozaduje se na vsechno, co rekne, alespon kratke odpovedi. Babicka dokonci vsechno, co chcete rict za vas. Babicka vlastne nevyzaduje odpoved, protoze tim byste ji zdrzovali od mluveni, babicka vyzaduje kyvani hlavou. Stravila jsem s ni cely den, kdyz Eimear delala GP zkousky v Dublinu, a byla to jazykovka za vsechny penize. Musela jsem celej den byt ve strehu, co mi zase rika a reagovat na to. Byla moc rozkosna, vzdycky kdyz si na ni vzpomenu, tak se musim smat. Kdo znate moji babicku, tak si ji predstavte a jeste to vynasobte Magdou. Tak to je asi mistni babicka. Moc luxus. Jeste jsem zapomnela dodat, ze je hrozne hodna, vsechno je podle ni lovely a nice, miluje ruzovou a vyhodny nakupy. (Byla jsem s ni ve meste, taky zazitek ja svina). No, toz tahle pani s dedeckem bydli docela daleko odsud (asi hodinu a pul jizdy autem). Tak jsme si udelali vylet, jeli jsme vesnicema, konecne jsem videla skutecnu irsky venkov, kde kravy prechazi silnici...A dojeli jsme na kopec. Kde nic, tu nic, jen obri RUZOVY (nekecam, krasna svetla ruzova) staveni. Vesli jsme dovnitr a ocitli jsme se v ruzove (tentokrat velmi tmava barva) kuchyni. No pripadala jsem si tam jako doma. J Vsechno jako z pohadky, typickej anglickej (nebo teda irskej) domecek. Akorat jsem myslela, ze tam umrznu. Aby bylo jasno, tady bylo minulej tyden 12 stupnu. Chodim ve dvou mikinach, deti behaji polonahy, ja bych zatopila, oni jsou v pohode...No, kazdopadne, ja, dylina, jsem na farmu prijela v uzkych riflickach, kozene bundicce, nausnicich a cervenych botickach. Tak jsem od dedecka hnedka ve dverich vyfasovala holinky velikosti 10 (ja mam petky) a starej vatak a slo se na prochazku. Bizar. Kravy, ovce, trava, slama, bahno, kaluze a zase bahno. Stary pan farmar (velice sympaticky pan, pripominal mi myho dedu) mi celou dobu vykladal neco o kravach a jak to tam chodi. Bohuzel temto vecem nerozumim cesky, natoz anglicky. Za chvilku budu umet anglicky spoustu slov pro ruzne druhy brambor a krav. Zatim jsem pochytila, ze jinak se rekne krava, co chovate na maso a krava, co si chcete nechat na mliko. (Jezis, mela bych se trochu vzdelat, co se tyce zemedelstvi, jsem uplne zabrzdena). No, pak se taky pan pobavil tim, ze do me poustel elektrickej proud (no dobre, primo takhle to nebylo, ale takhle to zni lip). Pak zacalo prset (jak jinak), tak jsme sedeli pod jakousi striskou na stozich slamy a cumeli. Jo a dedecek ma traktor znacky zetor a byl nesmirne potesen, ze to znam a ze je to z CRJ
Ve ctvrtek jsme byli s detma dopoledne doma a pak sli do skolky. My s E. Jsme vyrazili do Kilkenny, coz je krasne mestecko, vetsi nez Carlow, plne malinkych ulicek a obchudku...Ma historickeho ducha, byvalo to mistni stredoveke stredisko ci co...Toz my tam jely uz po treti vybirat saty na svatbu, ktera se kona nekdy v pulce cervence. Zeni se myslim Gerginuv bratr. No...Byl to bizar teda a zhnusilo mi to vsehny svatby na dlouho dopredu. Matne si vzpominam, ze E. rikala, ze na tu svatbu pujde i s detma, ale miminko necha doma. Toz to se tesim, miminko nerve. Timto jsem si ted vzpomnela, ze jsem ho vlastne uz sama nakrmila, odrihla, prebalila (pocurane i pokakane), osusila po koupeli, nasypala na nej balzam a oblikla! Su na sebe desne hrda! Uz si muzu poridit vlastni...No nic...( A smeje se na me a prestava brecet, kdyz ji chovam, hec. Jakoze ne, ze driv brecela, kdyz jsem si chovala, ale ze kdyz breci a ja si ji vezmu, tak brecet prestane – abych predesla rejpalum)
Nu a v patek jsme byli opet na bizar vylete do jakehosi skanzenu. Je to historicke muzeum v prirode...Takze se prochazite mezi stromy spolu s pruvodcem oblecenym do keltskeho uboru a obcas narazite na mini dolmen, mini keltskej domecek, pak na vesmicku i s keltskym krizem...A do toho vam ten tupoun v obleku vyklada uplne zakladni veci, co snad kazdej vi, do toho haze nejaky radoby vtipny joky a Irove jsou z toho uplne na vetvi. Ne, ze by se mi navsteva keltskoho obydli, ve kterem byly malinke reprobednicky, ze kterych se ozyvalo praskani ohne a beceni ovci, nelibilo, ale uprednostnuji opravdove pamatky. Jak uz jsem rekla, je to proste jako pro panenky. Zaplatte nam a bezte se podivam do pseudolesa na pseudohistorii. Ale jinak jako vylet to bylo maximalne luxusni, detem se to libilo, mam pekne fotky.
No a abych akcni tyden dokoncila, jela jsem v sobotu do Dublinu. Bylo to naprosto luxusni, protoze jsem tam zazila celodenni slunicko a vedro! Sice to pro me bylo trochu nepohodlne, protoze jsem, poucena z minule navstevy, mela kabat, svetr a vysoky boty, coz jsem pak musela tahat v rukach (i ty boty, pac jsem si tam koupila tenisky. Jak je ale mym dobrym zvykem, ty tenisky jsou mi maly, takze misto vedra jsem trpela bolesti nohou.) Kazdopadne, jsem tam udelala obr nakup (jak jinak, zastavte me uz nekdo prosim), objevila jsem krasny parcik s fontankou, kde jsem si udelala piknik, mini kostelicek s hrbitovem, kde jsem udelala par fotek sama sebe a nahrobku a uspesne jsem se na chvili ztratila. Hrala jsem si totiz na to, ze v Dublinu bydlim a nepotrebuju tak chodit po vyhlasenych turistickych trasach a sla jsem obloukem, zapadlymi ulicemi, kde jsem objevila spoustu skvostu. Podle mapy mi pak pripadalo, ze uz jsem blizko Phoenix parku, tak jsem tam vyrazila...No, byla to streka jak prase, po celodennim chozeni me bolely nozicky (v malych botach), byla jsem obtezkana nakupy...No a kdyz jsem tam konecne dosla a jediny na co jsem myslela, byla lavicka, kde si s nim cokoladovou buchtu a vypiju piticko, tak zacalo chcat. Po celym dni krasnyho pocasi. Jsem myslela, ze me vomejou...Tak jsem to otocila, ze v desti tam nebudu a rozhodla se jit na salinu, odvezt se na autobusovy nadrazi a jet zpatky domu (stejne uz byl vecer). Cestou se mi rozbil destnik a promokla mi papirova taska. Irove jsou totiz vtipalci. Jsou hrozne ekologicti, takze vam v kazdym obchode daji papirovou tasku. To je moc pekny, ale bohuzel, je to v zemi, kde sedm dni v tydnu prsi, trosku neprakticka zalezitost. Toz se mi vysypal nakup, pac se to protrhlo, destnik nefungoval, spechala jsem, abych stihla svuj autobus...Zkratka jsem si to uzila...Ale na nadrazi jsem nakonec dorazila vcas, usadila jsem se do busu, snedla konecne svou naprosto luxusni cokoladovou vec, ktera mi zpravila naladu, a mela jsem radost s uspesneho dne.
pondělí 16. června 2008
Pozdrav všem
14.6.
Jsem znechucená zdejší společností. Všichni tu vypadají jako mouční červi. Fuj. Samej zrzek s pihama a tlustýma rukama a prasečím ksichtem. Aby bylo jasno, proti zrzavým lidem jsem nikdy neměla (dokonce jsem si vždycky přála být zrzavá), ale tady lidi fakt nejsou moc pěkní. Nechci být tedy nějak přehnaně kritická či elitářka (ano, zrcadlo doma mám a každej den se do něj bohužel dívám), ale prožívám prostě kulturní šok. Ještě nikdo se mi tu nelíbil. Třeba když jsme byly s holkama v Barceloně – tam vypadal každej naprosto luxusně. Tady vypadají všichni stejně a všichni stejně divně. Dokonce i ty hadry nosí naprosto podivný a to je tu tolik obchodů s oblečením. A dokonce je tu oblečení opravdu moc moc levný. Je tu hrozně drahý jídlo ( a to jako opravdu hrozně), ale hadry jsou skoro za nic. Ovšem přestože jsou obchody s hadrama plný lidí a stojí se fronty na pokladnu, všichni stejně pořád chodí v teplákách a podobných podivnostech. Nerozumím tomu. Už jsem potkala pár lidí, co chtěli být evidentně in a vystoupit z davu, ale byl to teda spíš průšvih než úspěch.
Možná je to tím, že tady všichni mají obrovský rodiny a nemají tak čas na to řešit make-up a oblečení. Ach jo, co budu dělat, až budu mít vlastní děti? Včera jsem se lekla sama sebe. Na nějaký účesy a make-up doma jsem logicky rezignovala, chodím tady v teploních. No, to je normální, že. Ale normální by pak mělo být, že se před tím, než vyjdu mezi lidi převleču, napatlám si aspoň korektor, udělám čáru do oka (=linky), lak na vlasy, tvářenku atd. Prostě udělat ze sebe člověka. No...A včera jsme byli s dětma v divadle. Byly jsme na to dvě, ale stejně nám zabralo oblíkání tří vzpouzejících se dětí hrozně moc času (teda Ciara se nevzpouzela, protože je na to ještě moc malá, ale furt řve, když ji někdo nechová), takže když přišel čas na to vyrazit, stihla jsem jen přehodit tepláky za rifle a popadnout kabelku. A v té chvíli mi konečně došlo, o čem je být matkou. Pocintaný tričko, na hlavě podivnou variaci culíku, protože je to jedinej pohodlnej účes, při kterým vás děcka netahají za vlasy, fleky na obličeji, protože na make-up není čas... Teď by se sem slohově hodilo napsat: A večer, když děti konečně sladce spí, si žena vezme Cosmopolitan nebo Elle a hodinu má pocit, že je součástí toho krásného, voňavého, čistého posh světa. Jenže to tady napsáno nebude. Není žádnej klidnej večer! Děti tady chodí spát kolem jedenácté, takže vyčerpaná matka usíná pomalu dřív než oni. Není čas na čistej, krásnej, elegantní svět. Bože můj, propadám depresi.
Prostě...moje představy o tom, že já budu jiná než všechny ty vyčerpaný matky, co člověk potkává v parku. Matky, který už několik měsíců potřebují kadeřníka. Matky, jejichž život se točí kompletně kolem dětí a už nemají žádnej jinej zájem. Matky, který na následujících takových osm let (závisí na počtu dětí, může se zvyšovat geometrickou řadou) zahodily boty na podpatku a sexy šaty. Matky, který pochopily, že tudy cesta nevede a začaly chodit na poloviční úvazek do práce během kterýho ale stejně myslí na to, jestli se dětem ve školce neděje nic zlýho. Já taková nebudu, říkala jsem si naivně až do teď. Budu hezká maminka, která se dobře postará o děti a ještě zůstane aktraktivní i aktivní (dvě slova vedle sebe stejného slovního základu, promiňte). Cha cha cha! V jakým jsem to jako žila bludu? To prostě nejde. Děti jsou naše cesta k záhubě. Mimochodem, jak se vyvíjejí Zoufalý manželky, mami? :)
Tak tady usínám s těmito naprosto depresivními pocity a obavami o svou budoucnost a ráno mě probudí zase ti haranti. Zavržou dveře a objeví se rozkoušnočká Sára s těma nejkrásnějšíma očima, který jsem kdy viděla (opravdu, jak pak uvidíte na fotkách, má krásný, obrovský tmavý oči) v pyžamku a zakňourá „Good morning, Barbra.“ Za ní přicupitá Cian s náručí plnou svých oblíbených knížek. Vlezou za mnou do postele, valíme se, čteme si Cianovi knížky a je to úžasná pohoda. A to ty děti nejsou ani moje. No, tak asi kvůli těmhle ránům si lidi děti pořizujou. Otázkou zůstává, jestli ty rána vyváží ten zbytek :)))
Tož to byla má úvaha o rodičovství, ale zpět k místním zážitkům. Už jsem konečně začala něco dělat a dostala jsem první výplatu. Pořád to ale jako práci neberu, prostě mi to připadá jako bych byla na návštěvě u příbuzných. Eimear každej den vaří oběd i večeři, tak uklízím nádobí i o víkendech, kdy mám volno. Připadala bych si jako dement, kdybych to nedělala. To je to dobrý vychování prostě :). Ono to asi přijde časem, až mě s dětma nechají samotnou, tak teprve uvidím, co je to za hoknu. :) Ale Eimear se dětem snaží věnovat každou volnou chvilku a myslím, že si to celkem užívá. Mateřská je tady půl roku a pak zase začne chodit do práce (to já už tady naštěstí nebudu :) Takže je to spíš tak, že když se starší děti koupou, hlídám malou, aby se tam nepletla a nebrečela, když jde nakupovat do Tesca, zůstanu s dětma doma, aby jí tam z toho nehráblo a podobně. No a včera jsme měli například k obědu rýži, což znamená, že ji ještě tak po týdnu občas najdu za pohovkou a podobně, takže pomáhám pak uklidit to. Je to vážně legrace, jsem zvyklá na to, že děti chodí spát po večerníčku a musí všechno dojídat a během jídla vzorně sedět (možná už se to tak nevyžaduje, ale tož pamatuju si, jak jsem musela u babičky celý odpoledne sedět u hrnku čaje, protože jsem ho nechtěla dopít). A tady místo toho děti během oběda běhají kolem stolu, absolutně nic nedojí (i když si to předtím vymrčeli), hážou jídlo na zem... A spát chodí v jedenáct. Ale tož to je možná chyba Eimear, odpoledne děti dává spát klidně až do šesti do večera, tak to je pak logický, že se jim nechce jít spát v osm.
Nevím, jestli jsem to už sem náhodou nepsala, ale Eimear dobře vaří. (Tímto jsem asi prohrála naši sázku o hnusnější zážitek s jídlem, pane Jiří P., ale tak jsem tu teprve první týden, třeba nějaká nechutnost přijde). Nemyslím si, že by mě tady mělo potkat rapidní ztloustnutí, protože vaří velmi zdravá jídla. Včera jsem s ní byla nakupovat a objevila jsem první důvod, proč se do Irska odstěhovat! Mají tu naprosto luxusní řeznictví :-D To byl vážně ráj...Nádherný chlazený obří kusy vepřovýho, kuřecí steaky, jehněčí, luxusně vypadající hovězí...No, myslím, že si to půjdu příští týden vyfotit. :) Říkala jsem pak Eimear, že to byl naprosto luxusní shop a že mám maso daleko radši než například sladkosti a ona smála, že to u nich budu spokojená. Že mi to jako lékařka schvaluje jako velmi zdravý životní postoj a že dělá dětem maso každej den. Šak jsme tam taky udělaly pěknej nákup :). Tož abyste měli představu, tyto zprávy píšu doma v kuchyni po obědě. Měli jsme hovězí steak s brokolicí a bramborama (zatím se tady jí pořád brambory z Georgínovy farmy, jen jednou rýže, ale to bylo jídlo, který Brendan donesl z čínské restaurace). Děti spí, Eimear si četla, ale usnula u toho. Já už dvě hodiny dojídám svůj talíř (kromě obr steaku mi Eimear naložila kuřecí špíz) a pomalu se děsím toho, co bude k večeři, protože jsem přežraná, ale zároveň nechci jídlo vyhazovat, když se s tím E. dělá (a u nich se zbytky neschovávají). Děti mají teda zakázanou televizi, nedávají jim žádný sladkosti, nekupujou chipsy ani kolu. Bohužel nevím, jak moc je to tady neobvyklý.
No, tož, pro dnešek budu končit, ať tady netrávím veškerej čas psaním českých válů. Na net se dostanu až příští týden (doma nefunguje, musím chodit do knihovny, tam se ale dostanu jen když jsou děti ve školce – po, st a čt odpoledne), tak vám to sem pak vložím. Mějte se tam všichni moc pěkně. :)
sobota 14. června 2008
Nový fotky
čtvrtek 12. června 2008
Je to tu luxusní
12. 6.
Včera jsem musela skončit, protože...no já už ani nevím proč, nějak mi to nesedí...kdy jsem to psala? Ježiš, jsem tu dva dny a už jsem solidně mimo. No nic. Mám pocit, že jsem toho tady zažila tolik, že to musí být víc jak dva dny, ale asi to tak nebude :)
Každopádně dětičky jsou moc rozkošné, moc moc. Musím si nahrát video, jak Sára mluví a mluví, protože u toho dostávám záchvaty smíchu. Teda, směju se tomu JAK to říká, ne CO říká, protože tomu žvatlaní ještě ne úplně rozumím. Cianovi je rozumět líp, má rád knížky, tak si spolu hodně čteme. (To mě baví, nemusím nic vymýšlet, jen se válet a číst.) Včera jsme četli moc vtipnou knížku o farmě na kačeny v zemi, kde žijí samí krokodýli a ty kačeny si krmí na jídlo. Jedna kačena se ale s pomocí jednoho krokodýla zachrání a připraví kačeří revoluci a všechny kačeny utečou! Moc vtipná a politická knížka, hodně jsem se u toho nasmála.
Zatím moc nevím, co tady mám vlastně dělat. Připadám si jako na návštěvě. Eimear je celý den doma a dělá všechny domácí věci, takže na mě zbývá jen hraní si s dětma. Dneska přišla paní na úklid, takže nebudu ani uklízet...Tak jako nevím no. Asi to přijde časem. Snažím se být ale milá, jsem s nimi i večer, kdy už mám volno, nabízím se, že pomůžu s přípravou jídla a tak...Tak snad to bude v pohodě. Zatím z toho všeho mám dost dobrý pocit, tak snad to bude dobrý. Čekala jsem, že mi sepíšou seznam mých povinností nebo mi bude říkat, obleč jim tohle a tohle, tohle dej tam a tohle támhle...ale vůbec se tak neděje. Když jsems e Eimear ptala, kdy mi to řekne a ukáže, tak řekla, že je celý den doma a ať nemám strach, že mi to bude ukazovat postupně. Tak snad mě nevyrazí pro nic nedělání.
Děti jsou ale moc rozkošné. Čekala jsem, že budou míň vychovaný, ale jsou moc hodný. Na všechno říkají „Yes, thank you,“ nebo „No, thank you“. Dokonce i tehdy, když tam to děkuji vůbec nepatří. Eimear jim nedovoluje televizi přes den. To sice znamená, že jim musím vymýšlet zábavku, ale myslím, že je to na těch dětech vidět. Jsou úplně nadšený z těch dárků, co jsem jim přivezla (Cian – dřevěné puzzle s hasičským autem, letadlem, vlakem a autobusem, Sara – Dřevěnej medvídek, co se dá různě přeskládávat). To mě překvapilo, nebyla jsem si jistá, jestli děti dřevěný hračky ocení, ale zatím si s tím hrajeme každý den několikrát a Cian dokonce s vážnou tváří prohlásil, že je to to nejlepší, co jsem mu mohla dát :) Cian má ale vůbec hrozně legrační vážný hlášky.
Koupila jsem si irskou sim kartu a přihlásila se do knihovny (pro děti a studenty je zdarma!), tak se budu snažit psát vám co nejčastěji. Doma jim nefunguje internet (děs v dnešní době), tak budu chodit do knihovny. Jsem ráda, že jsem si ten noťas nakonec vzala.
Včera odpoledne jsem byla poprvé ve městě a musím říct, že je docela pěkný a hlavně velký. Mají tu něco jako katedrálu, hrozně moc kostelů, rozkošné ulice plný obchůdků...A dokonce docela velký shopping centrum s Tescem. Zatím jsem byla jen v Tescu, v pár obchodech na hlavní třídě a ve dvou kostelech. Pěkné to bylo. Chtěla jsem se jít ještě podívat na místní hrad, ale hrozně pršelo, tak jsem se otočila domů. Nicméně jsem se ztratila. Eimear mi sice psala zprávu, že hrozně leje a že pro mě přijede autem, ať jí napíšu, kde jsem, ale moje hrdost mi to nedovolila (co je to za aupair, co nenajde cestu domů, že), tak jsem se zeptala na cestu a sice s velkou oklikou, ale došla jsem. Šla se mnou jedna šestnáctiletá polka, která šla zrovna kousek od tam za nějakým kamošem. Poláků je tu hrozně moc. Brendan mi v autě říkal, že měli aupair z Polska, ale že se každej večer scházela s partou Poláků a neuměla anglicky, tak že už Polku nechtějí. Nedivím se, pořád někde postávají a vysedávají partičky Poláků v teplákách a jen čumí...Ale má averze vůči tomu je asi způsobená tím, že nemám ráda teplákovou kulturu (jako teploně dobrý, ale ne se čtyřma pruhama a cigaerou v puse) a Poláky obecně. No nic :)
Mějte se tam v Čechách všichni moc hezky a promiňte mi naprosto zmatenej sloh, ale nemám na to celej den a chci vám toho hrozně moc říct! :) Líbám, pa
První zážitky z Carlow, 11. 6. 2008
11. 6. 2008
Mám za sebou dost perný den. Včera jsem vstávala ve čtyři ráno, abych stihla autobus, který mi jel v pět do Prahy. Nic moc tedy, vzhledem k tomu, ze jsem si o půl jedné ještě myla vlasy. Kupodivu jsem ale nebyla ani moc nervózní ani protivná (doufám), jak to obvykle mívám před cestou a hlavně ráno v oblibě. Každopádně zhruba o půl deváté jsem vystoupila v Praze na letišti, kde už zhruba od sedmi netrpělivě čekala Petra. Pro neinformované – Petra je holka, která letěla dělat aupair do Irska ve stejný den jako já a agentura nám na sebe dala kontakt, abychom se mohly případně sejít a zpříjemnit si tak čekání. Docela chytrý tah, letadlo mělo hodinu zpoždění a odletělo až ve dvanáct. Sama bych se sice asi taky zabavila, ale určitě bych stresovala a představovala si katastrofické scénáře, kterak mě Gergíno (Brendan) cestou z letiště zabije někde v lese. (To mě ostatně napadlo při cestě domů ještě několikrát, sorry Brendan.)
Každopádně let jsme zvládly, pohled z letadla na Irské pobřeží byl fakt moc pěknej.Petra měla chuděra před sebou ještě čtyřhodinovou cestu busem do Galway, já šla hledat Georgína. No...moc vtipný to bylo, chvilku jsem vážně naivně hledala sexy vysokýho chlápka. No, přišel menší silnější prošedivělý starý muž. Ale tož jako možná že by se v tom obličeji minimální podoba s Georgem Cloonem našla, ale do inzerátu na seznamce by si to psát raději neměl, pokud nechce někoho naštvat.
Bohužel ještě nemám žádný fotky rodiny, Brendan (Georgíno) mě sice fotil, ale bylo mi takový blbý říct mu po první hodině známosti „můžu si tě vyfotit (abych všem na blogu ukázala slavného George). Takže musíte vyčkat.
Nicméně byl Brendan moc milej. Té cesty s ním jsem se docela bála, o čem si chcete povídat, že...S děsem v očích jsem tedy odmítla jeho pozvání na letišti na jídlo, nicméně mě to stejně neminulo, stavili jsme se pak v mekáčovi. Konverzovali jsme zdatně, nicméně to stejně byla určitě nejnáročnější část včerejšího dne...Udržovat skoro tři hodiny rozhovor v cizím jazyce s někým koho vůbec neznáte a kdo je generačně a myslí dost jinde je vyčerpávající. Myslím, že z mých informací si Brendan odnesl, že jsem strašně divná („Ty ses vážně zajímala ve 13 letech o Kelty a Irskou historii? Já o tom nic nevím.“) a celkově, že jsme v Čechách úplně poťapaný. Za to se všem nacionalistům omlouvám, občas blbě pochopil, co jsem se snažila říct. Takže prostě vypadáme jako opice na stromech (ale v hospodě nás obsluhovala Slovenka, tak jsem mu pak nezapomněla říct, že na Slovensku jsou na tom ještě hůř :D – poznímka pdo čarou: joke směřovaný pro Ondreje a ostatní podobně postižené. :). Každopádně mě moc potěšilo, že se Brendan pod tíhou mých keců o tom, jak to tady chci poznat a jak je ta historie skvělá rozhodl vzít to oklikou a ukázal mi pár památek, ke kterým se člověk bez auta nedostane. Viděla jsem tak jakejsi hrad, ze kterýho je teď hotel a vedle je NECHUTNÝ golfový hřiště a golf club. (Měl by to být nejhezčí a nejzachovalejší hrad v širokém okolí.) Pak jeden z nejvyšších keltských křížů v Irsku u takové ruiny – to bylo moc hezký. A ještě jsme navštívili typickou irskou hospodu (ve které byla ta Slovenka). Tam to bylo naprosto famózní, zkoušela jsem tam něco nafotit, ale zase jsem tam nechtěla běhat jako blbec. Moc rozkošné, jako vystřižené z pohádky. Brendan říkal, že takových hospod tam bylo všude hafo a scházívali se tam lidi z countryside, ale že kvůli zpřísněných dopravním zákonům a kontrolám už se to nedělá a hospody zanikají a tahle že je celkem unikát.
Musím zjistit více o manželství Eimearh a Brendana, protože tomu moc nerozumím. Kde se seznámí dvacetiletá doktorka s padesátiletým farmářem? A co ji vede k tomu počít mu do třiceti tři uřvaný děti? Georgínovi teda ta farma patří, ale stejně nevypadá na to, že by se nějak extra zajímal o cokoliv. Farma je podle popisu docela velká, je to pár kilometrů za Carlow. Jsou tam těžké stroje (Cian – dítě- mi nadšeně ukazovalo traktory, co má táta na farmě v obrázkové knížce) a krávy. Zaměřený je to na brambory. Tak to je celkem dobrý, já milovník brambor bydlím u člověka, co se bramborama živí (doslova i přeneseně). Tož jsem pěla ódu na brambory a celkem jsem si šplhla. Že to prej hodně lidí nejí. No legranda.
pátek 9. května 2008
Poprvé
Takže pro neznalé - 10. 6. letím z Prahy do Dublinu, kde na mě bude čekat a little bit fat version of George Clooney (aspoň tak se muj au pair-tata popsal v smsce, jsem vážně zvědavá na to, jak vypadá chlap, co o sobě tohle napíše...) Pak s Dřordžínem pojedeme do Carlow, kde na mě bude čekat Eimear (máti, 30 let, doktorka), Sarah (holčička, 2,5 let), Cian (chlapeček, v srpnu mu budou čtyři) a Ciara, které jsou tři týdny. Teda nevím, jestli je to holka, ale tak nějak si to podle jména tipuju. Uvidíme :) No a ten tata Džordžíno se jmenuje ve skutečnosti Brendan. Tož tak.
Carlow je město se zhruba 20 tisici obyvateli a leží 80km od Dublinu. To byl taky důvod, proč jsem si tuhle rodinu vybrala - chci jezdit na výlety do Dublinu a utrácet těžce vydřený kešáky za oblečení a poznávání kulturních památek. Taky je Carlow dost velký, což znamená, že tam neumřu nudou (ale možná vyčerpáním, což je pořád lepší varianta) a budu mcot chodit do jazykovky (a kvůli angličtině tam jedu). No a taky jsem chtěla mít malý děti a ne jedenáctiletý spratky, co mi budou dělat naschvály a hrozně se tím bavit. Což ovšem může dělat i maličká Sára, že... Ale je to rozkošný skřítek, takže doufám, že bude hodňoučká.
Odkaz na informace o Carlow jsou zde: http://www.carlowtourism.com/ a na mapě je město zde:
Zvětšit mapu
A pak je ještě něco tady o Carlow muzeu: http://www.carlowcountymuseum.com/default.html