14.6.

Jsem znechucená zdejší společností. Všichni tu vypadají jako mouční červi. Fuj. Samej zrzek s pihama a tlustýma rukama a prasečím ksichtem. Aby bylo jasno, proti zrzavým lidem jsem nikdy neměla (dokonce jsem si vždycky přála být zrzavá), ale tady lidi fakt nejsou moc pěkní. Nechci být tedy nějak přehnaně kritická či elitářka (ano, zrcadlo doma mám a každej den se do něj bohužel dívám), ale prožívám prostě kulturní šok. Ještě nikdo se mi tu nelíbil. Třeba když jsme byly s holkama v Barceloně – tam vypadal každej naprosto luxusně. Tady vypadají všichni stejně a všichni stejně divně. Dokonce i ty hadry nosí naprosto podivný a to je tu tolik obchodů s oblečením. A dokonce je tu oblečení opravdu moc moc levný. Je tu hrozně drahý jídlo ( a to jako opravdu hrozně), ale hadry jsou skoro za nic. Ovšem přestože jsou obchody s hadrama plný lidí a stojí se fronty na pokladnu, všichni stejně pořád chodí v teplákách a podobných podivnostech. Nerozumím tomu. Už jsem potkala pár lidí, co chtěli být evidentně in a vystoupit z davu, ale byl to teda spíš průšvih než úspěch.

Možná je to tím, že tady všichni mají obrovský rodiny a nemají tak čas na to řešit make-up a oblečení. Ach jo, co budu dělat, až budu mít vlastní děti? Včera jsem se lekla sama sebe. Na nějaký účesy a make-up doma jsem logicky rezignovala, chodím tady v teploních. No, to je normální, že. Ale normální by pak mělo být, že se před tím, než vyjdu mezi lidi převleču, napatlám si aspoň korektor, udělám čáru do oka (=linky), lak na vlasy, tvářenku atd. Prostě udělat ze sebe člověka. No...A včera jsme byli s dětma v divadle. Byly jsme na to dvě, ale stejně nám zabralo oblíkání tří vzpouzejících se dětí hrozně moc času (teda Ciara se nevzpouzela, protože je na to ještě moc malá, ale furt řve, když ji někdo nechová), takže když přišel čas na to vyrazit, stihla jsem jen přehodit tepláky za rifle a popadnout kabelku. A v té chvíli mi konečně došlo, o čem je být matkou. Pocintaný tričko, na hlavě podivnou variaci culíku, protože je to jedinej pohodlnej účes, při kterým vás děcka netahají za vlasy, fleky na obličeji, protože na make-up není čas... Teď by se sem slohově hodilo napsat: A večer, když děti konečně sladce spí, si žena vezme Cosmopolitan nebo Elle a hodinu má pocit, že je součástí toho krásného, voňavého, čistého posh světa. Jenže to tady napsáno nebude. Není žádnej klidnej večer! Děti tady chodí spát kolem jedenácté, takže vyčerpaná matka usíná pomalu dřív než oni. Není čas na čistej, krásnej, elegantní svět. Bože můj, propadám depresi.

Prostě...moje představy o tom, že já budu jiná než všechny ty vyčerpaný matky, co člověk potkává v parku. Matky, který už několik měsíců potřebují kadeřníka. Matky, jejichž život se točí kompletně kolem dětí a už nemají žádnej jinej zájem. Matky, který na následujících takových osm let (závisí na počtu dětí, může se zvyšovat geometrickou řadou) zahodily boty na podpatku a sexy šaty. Matky, který pochopily, že tudy cesta nevede a začaly chodit na poloviční úvazek do práce během kterýho ale stejně myslí na to, jestli se dětem ve školce neděje nic zlýho. Já taková nebudu, říkala jsem si naivně až do teď. Budu hezká maminka, která se dobře postará o děti a ještě zůstane aktraktivní i aktivní (dvě slova vedle sebe stejného slovního základu, promiňte). Cha cha cha! V jakým jsem to jako žila bludu? To prostě nejde. Děti jsou naše cesta k záhubě. Mimochodem, jak se vyvíjejí Zoufalý manželky, mami? :)

Tak tady usínám s těmito naprosto depresivními pocity a obavami o svou budoucnost a ráno mě probudí zase ti haranti. Zavržou dveře a objeví se rozkoušnočká Sára s těma nejkrásnějšíma očima, který jsem kdy viděla (opravdu, jak pak uvidíte na fotkách, má krásný, obrovský tmavý oči) v pyžamku a zakňourá „Good morning, Barbra.“ Za ní přicupitá Cian s náručí plnou svých oblíbených knížek. Vlezou za mnou do postele, valíme se, čteme si Cianovi knížky a je to úžasná pohoda. A to ty děti nejsou ani moje. No, tak asi kvůli těmhle ránům si lidi děti pořizujou. Otázkou zůstává, jestli ty rána vyváží ten zbytek :)))

Tož to byla má úvaha o rodičovství, ale zpět k místním zážitkům. Už jsem konečně začala něco dělat a dostala jsem první výplatu. Pořád to ale jako práci neberu, prostě mi to připadá jako bych byla na návštěvě u příbuzných. Eimear každej den vaří oběd i večeři, tak uklízím nádobí i o víkendech, kdy mám volno. Připadala bych si jako dement, kdybych to nedělala. To je to dobrý vychování prostě :). Ono to asi přijde časem, až mě s dětma nechají samotnou, tak teprve uvidím, co je to za hoknu. :) Ale Eimear se dětem snaží věnovat každou volnou chvilku a myslím, že si to celkem užívá. Mateřská je tady půl roku a pak zase začne chodit do práce (to já už tady naštěstí nebudu :) Takže je to spíš tak, že když se starší děti koupou, hlídám malou, aby se tam nepletla a nebrečela, když jde nakupovat do Tesca, zůstanu s dětma doma, aby jí tam z toho nehráblo a podobně. No a včera jsme měli například k obědu rýži, což znamená, že ji ještě tak po týdnu občas najdu za pohovkou a podobně, takže pomáhám pak uklidit to. Je to vážně legrace, jsem zvyklá na to, že děti chodí spát po večerníčku a musí všechno dojídat a během jídla vzorně sedět (možná už se to tak nevyžaduje, ale tož pamatuju si, jak jsem musela u babičky celý odpoledne sedět u hrnku čaje, protože jsem ho nechtěla dopít). A tady místo toho děti během oběda běhají kolem stolu, absolutně nic nedojí (i když si to předtím vymrčeli), hážou jídlo na zem... A spát chodí v jedenáct. Ale tož to je možná chyba Eimear, odpoledne děti dává spát klidně až do šesti do večera, tak to je pak logický, že se jim nechce jít spát v osm.

Nevím, jestli jsem to už sem náhodou nepsala, ale Eimear dobře vaří. (Tímto jsem asi prohrála naši sázku o hnusnější zážitek s jídlem, pane Jiří P., ale tak jsem tu teprve první týden, třeba nějaká nechutnost přijde). Nemyslím si, že by mě tady mělo potkat rapidní ztloustnutí, protože vaří velmi zdravá jídla. Včera jsem s ní byla nakupovat a objevila jsem první důvod, proč se do Irska odstěhovat! Mají tu naprosto luxusní řeznictví :-D To byl vážně ráj...Nádherný chlazený obří kusy vepřovýho, kuřecí steaky, jehněčí, luxusně vypadající hovězí...No, myslím, že si to půjdu příští týden vyfotit. :) Říkala jsem pak Eimear, že to byl naprosto luxusní shop a že mám maso daleko radši než například sladkosti a ona smála, že to u nich budu spokojená. Že mi to jako lékařka schvaluje jako velmi zdravý životní postoj a že dělá dětem maso každej den. Šak jsme tam taky udělaly pěknej nákup :). Tož abyste měli představu, tyto zprávy píšu doma v kuchyni po obědě. Měli jsme hovězí steak s brokolicí a bramborama (zatím se tady jí pořád brambory z Georgínovy farmy, jen jednou rýže, ale to bylo jídlo, který Brendan donesl z čínské restaurace). Děti spí, Eimear si četla, ale usnula u toho. Já už dvě hodiny dojídám svůj talíř (kromě obr steaku mi Eimear naložila kuřecí špíz) a pomalu se děsím toho, co bude k večeři, protože jsem přežraná, ale zároveň nechci jídlo vyhazovat, když se s tím E. dělá (a u nich se zbytky neschovávají). Děti mají teda zakázanou televizi, nedávají jim žádný sladkosti, nekupujou chipsy ani kolu. Bohužel nevím, jak moc je to tady neobvyklý.

No, tož, pro dnešek budu končit, ať tady netrávím veškerej čas psaním českých válů. Na net se dostanu až příští týden (doma nefunguje, musím chodit do knihovny, tam se ale dostanu jen když jsou děti ve školce – po, st a čt odpoledne), tak vám to sem pak vložím. Mějte se tam všichni moc pěkně. :)