Zapadeni v sněhu

Veľa času uběhlo. Mluvím českoslovenštinou, snažím se zdolávat zasněžené silnice a topit si dřevem. V lidech můj dívčí městský vzhled zřejmě vzbuzuje pocity, že potřebuji neustále pomoc, takže mi nic nechybí. Jen už vážně nevím, co s tou porazenou zimou. Zima mi je i teď, neboť kvůli nedostatku třísek (ano, nezvládám si nasekat dřevo ani vyházet sníh) jsem se nějakou dobu tvářila, že já topit přece nepotřebuju. (Dřevo už mám a nadšeně topím, děkuji Lubovi za pomoc.) Takže vám to sepíšu stručně a jasně.

• Někdy si tu připadám jako ve Španělsku. Ve vesnici, kde pracujeme, jsem se už setkala se dvěma pány, u kterých jsem neměla tušení, o čem mluví, ale krásně jsem se usmívala a kývala, jakože jasné jasné. 
• Moje čeština tu působí podobně jako by působil růžový slon na silnici. V obchodech (nenechte se zmást, v civilizaci na nákupech jsem tu byla tak maximálně třikrát) musím často opakovat, co jsem chtěla (a musím se přitom tvářit, že ten vyděšený výraz prodavačky nevidím), v práci se prý pán, se kterým jsem komunikovala, byl užasle zeptat starostky, jestli blbě slyší, nebo jestli ta dívka vedle opravdu mluví česky. 
• Realita je taková, že česky nemluvím, jedná se o jakýsi paskvil. Až na paní prodavačky jej však většina přijímá s nadšením.
• Lidé jsou tu svérázní. Během pracovních telefonátů si vyslechnu oslovení jako "kočka, moja, Barborka" případně výzvy, či bych mohla zopakovat "ř" a jestli umím říct ľ. Jsem do tohoto kraje ještě stále zamilovaná, takže zmíněnému starostovi volám ráda a přijde mi to milé.
• Kdybych někdy v Brně tušila, že budu jednou jezdit autem v takových podmínkách, jako teď jezdím, nikdy bych si ten řidičák nedělala. Mám za sebou jízdu popaměti ve vánici, smyk deset metrů od domu při rychlosti 30km/h, spoustu podivných situací typu "na silnici stojí dva kamiony, co jako teď" a děkuji Bohu za to, že to spolu s autem zatím zvládáme bez vytahování traktorem z příkopu.
• Moje úplně první jízda v takovýchto nelidských podmínkách byla shodou okolností hned po té, co jsem se vrátila z krátké návštěvy Brna. Přijela jsem vlakem do stanice Dobšinská ľadová jaskyňa - vystupovala jsem jen já a pán s běžkami, který se samozřejmě znal s průvodčím. Docela by mě zajímalo, jestli uvažovali, co tam ta ženská in the middle of nowhere pohledává. Už od Červené skaly mi bylo při pohledu z okna špatně. Někdo by měl zařídit, abych se z civilizace vracela vždy jen za dobrého počasí. Nebylo vidět vůbec nic. Po vystoupení z vlaku jsem měla pocit, že mě vítr odvane, navíc jsem vůbec nic nevěděla a nevěděla jsem, kterým směrem mám jít. Následovala jsem pána na běžkách a připadala si jako v nějakém hororu. Absolutní ticho, vánice, sníh všude. Došla jsem nakonec ke svému autu, které jsem měla zaparkované u penzionu - poměrně v lese. Při odškarabávání sněhu jsem slyšela jen vrzání stromů okolo a než jsem si odklidila přední sklo, mohla jsem začít nanovo. Už ani nevím jak jsem se odvezla, ale fakt, držte mi tu palce.
• U domu máme lišky (ano, Buko!) Nemáme ještě popelnici, tudíž dost kreativně řešíme domovní odpad. Dneska jsem našla pytel roznosený okolo domu.  Pak že tu žádná zvířata nechodí, Samo! (Beztak to byl medvěd.)
• Všichni jsou tu na mě moc hodní, za což jim velice děkuji. A obdivuji místní ženy. Za všechno. Vzpomeňte si na ně i vy, až budete otáčet kolečkem na topení.

Můj první samostatný den - epic FAIL

Mám za sebou první samostatný den na Telgártě. A fakt jsem se ukázala. Nejdřív jsem nechtěla světu přiznávat, jaký jsem loser, ale třeba si to jednou přečte podobný nešťastník jako já a dodá mu to pocit sebedůvěry. Takže do toho.

Ondrej bude půlku pracovního týdne v Bystrici, takže to znamená, že tu hodně času budu trávit sama. Dnes se odehrála premiéra tohoto stavu, a myslím, že to nakonec dopadlo docela dobře, neboť hůř už v budoucnu být nemůže.

Ráno dobrý. Odvezla jsem se autem do práce, zaparkovala jsem. Odpoledne jsem z práce odešla dřív, abych si ještě něco dodělala doma. Celá nadšená jsem se zvládla otočit, nejela jsem 50, ale 70, nádhera. (Jen jsem si světla zapla až po minutě jízdy, ale to je detail, že.) Ještě jsem si říkala, že si stopnu, jak dlouho z té práce jedu. V Telgártě jsem se stavila za tetou pro domácí chleba, opět jsem zvládla zaparkovat a i vyjet, i když tentokrát s chcípáním, ale tak komu by se to nestalo. Návštěvu bratrance v dílně jsem vyoutovala, neboť bych musela pozadu vyjíždět do silnice, a to jsem nechtěla riskovat. Tak si tak frčím spokojeně domu a hle - v kopci těsně před přístupovou cestou k našemu domu stojí auto.

Abyste rozuměli - stálo tak, že by ho dobrý řidič asi zvládl objet. Já to zkusila jednou a vyděšeně jsem se rozhodla to vycouvat zpět a zaparkovat to prostě někde jinde. V tu chvíli mě to naštvalo, ale ještě mi to nepřišlo jako totální fail.

Pocit loserství přišel v okamžiku, kdy mi auto několikrát chcíplo (majitel trčícího auta ale i přes hluk, co jsem dělala, nevylezl). Začala jsem se teda z točitého jednoproudého kopce spouštět dolů a byla to spíš metoda pokus omyl, která nakonec zabrala tolik času jako celá jízda z práce domů a kromě mě se jí nakonec zúčastnili další tři místní. Dědeček číslo 1 mi ukazoval, jak mám točit volantem, dědeček číslo 2 mi nabídl otočit se u něj na dvoře. Zdvořila jsem odmítla (se slovy, že to zvládnu sjet, ale ve skutečnosti mi to otáčení přišlo ještě složitější než zápasit dál). Když se za mnou zjevilo sněžný skůtr, který čekal, až mu uvolním cestu, vzdala jsem to, a s jakože rozkošným výrazem poprosila řidiče - našeho německého tak trochu známého - o hilfe. Bravurně mi to otočil a bylo.

Výsledek je takový, že parkuju úplně někde jinde, než bydlím. Výhody to má, že se projdu po čerstvém vzduchu, a proto jsme se na Telgárt stěhovali, že jo.

Po krátkém pláči jsem si pak donesla zpoza domu dřevo, zapálila oheň a jala se vařit večeři.  Aha - na Telgárt ještě nepřišly ikea otvíráky na konzervy. Takže městské dítě otevírá konzervy takto:

Vrchol tomu všemu dodal strýc, který mě přijel na traktoru navštívit (a dovezl mi dřevo).  Na TRAKTORU? WTF? Já se tam nevešla s miniautem a on si sem v klidu přijede na té opaše? Aha, takže auto už v cestě nestojí, můžu si to jít v klidu přeparkovat, no tak to jsem šťastná.

Shrnutí: Práci jsem ještě nedodělala, ale navečeřela jsem se. A ano, mám vysokou školu. Švé z Telgártu! Zítra si jdu sama přenosit dřevo pod střechu, neb má prej pršet, držte mi palce, ať to není podobná komedie jako dnes. Podle mě by o mém sžívání se s venkovem měli natočit film.