Pozdrav všem

Jen vás chci všechny pozdravit a omluvit se, že nemám čas vypisovat Vám jednotlivé emaily. Takže - Broněs, těš se, je to luxusní způsob trávení prázdnin. Kokšo - díky za velmi vtipnou (jak jinak) odpověď - napíšu Ti pak mejl, Vesmíre, vydrž! A napiš mi ty a informuj mě o svém životě - znáš to, nemám tu žádnej seriál a chybí mi tvoje životní peripetie a story :)))) (A luxusní historky samozřejmě). Maminko - tebe zdravím nejvíc, opatruj se tam a děkuju za mějl, napíšu Ti dopis. Také zdravím Dana (uč se) a tatínka (opatruj se též, znáš to), nevím jestli to tady čte sestřenka a teta (ozvěte se, neee?), takže taktéž zdravím. Karin - díky za komentáře, jsi opravdu vytrvalá, za chvilku si to dáš jako domovskou stránku místo týden.cz, ne? :-D Katko - byla jsem v Penneys, luxusní kšeft :D Mam pocit, že tam byly kalhoty, co chceš, pošli bližší info. Jak to jde v práci? Musíš ode mě pozdravovat Honzíka a paní sekretářku!!!! A všem, co sem jen čumíte a nepíšete mi komentáře : shoříte v pekle :D Napiště mi! Líbám Vás! (Časem přidám post o návštěvě bohoslužby (silnej zážitek) a divadla (pěknej zážitek). Pa!

14.6.

Jsem znechucená zdejší společností. Všichni tu vypadají jako mouční červi. Fuj. Samej zrzek s pihama a tlustýma rukama a prasečím ksichtem. Aby bylo jasno, proti zrzavým lidem jsem nikdy neměla (dokonce jsem si vždycky přála být zrzavá), ale tady lidi fakt nejsou moc pěkní. Nechci být tedy nějak přehnaně kritická či elitářka (ano, zrcadlo doma mám a každej den se do něj bohužel dívám), ale prožívám prostě kulturní šok. Ještě nikdo se mi tu nelíbil. Třeba když jsme byly s holkama v Barceloně – tam vypadal každej naprosto luxusně. Tady vypadají všichni stejně a všichni stejně divně. Dokonce i ty hadry nosí naprosto podivný a to je tu tolik obchodů s oblečením. A dokonce je tu oblečení opravdu moc moc levný. Je tu hrozně drahý jídlo ( a to jako opravdu hrozně), ale hadry jsou skoro za nic. Ovšem přestože jsou obchody s hadrama plný lidí a stojí se fronty na pokladnu, všichni stejně pořád chodí v teplákách a podobných podivnostech. Nerozumím tomu. Už jsem potkala pár lidí, co chtěli být evidentně in a vystoupit z davu, ale byl to teda spíš průšvih než úspěch.

Možná je to tím, že tady všichni mají obrovský rodiny a nemají tak čas na to řešit make-up a oblečení. Ach jo, co budu dělat, až budu mít vlastní děti? Včera jsem se lekla sama sebe. Na nějaký účesy a make-up doma jsem logicky rezignovala, chodím tady v teploních. No, to je normální, že. Ale normální by pak mělo být, že se před tím, než vyjdu mezi lidi převleču, napatlám si aspoň korektor, udělám čáru do oka (=linky), lak na vlasy, tvářenku atd. Prostě udělat ze sebe člověka. No...A včera jsme byli s dětma v divadle. Byly jsme na to dvě, ale stejně nám zabralo oblíkání tří vzpouzejících se dětí hrozně moc času (teda Ciara se nevzpouzela, protože je na to ještě moc malá, ale furt řve, když ji někdo nechová), takže když přišel čas na to vyrazit, stihla jsem jen přehodit tepláky za rifle a popadnout kabelku. A v té chvíli mi konečně došlo, o čem je být matkou. Pocintaný tričko, na hlavě podivnou variaci culíku, protože je to jedinej pohodlnej účes, při kterým vás děcka netahají za vlasy, fleky na obličeji, protože na make-up není čas... Teď by se sem slohově hodilo napsat: A večer, když děti konečně sladce spí, si žena vezme Cosmopolitan nebo Elle a hodinu má pocit, že je součástí toho krásného, voňavého, čistého posh světa. Jenže to tady napsáno nebude. Není žádnej klidnej večer! Děti tady chodí spát kolem jedenácté, takže vyčerpaná matka usíná pomalu dřív než oni. Není čas na čistej, krásnej, elegantní svět. Bože můj, propadám depresi.

Prostě...moje představy o tom, že já budu jiná než všechny ty vyčerpaný matky, co člověk potkává v parku. Matky, který už několik měsíců potřebují kadeřníka. Matky, jejichž život se točí kompletně kolem dětí a už nemají žádnej jinej zájem. Matky, který na následujících takových osm let (závisí na počtu dětí, může se zvyšovat geometrickou řadou) zahodily boty na podpatku a sexy šaty. Matky, který pochopily, že tudy cesta nevede a začaly chodit na poloviční úvazek do práce během kterýho ale stejně myslí na to, jestli se dětem ve školce neděje nic zlýho. Já taková nebudu, říkala jsem si naivně až do teď. Budu hezká maminka, která se dobře postará o děti a ještě zůstane aktraktivní i aktivní (dvě slova vedle sebe stejného slovního základu, promiňte). Cha cha cha! V jakým jsem to jako žila bludu? To prostě nejde. Děti jsou naše cesta k záhubě. Mimochodem, jak se vyvíjejí Zoufalý manželky, mami? :)

Tak tady usínám s těmito naprosto depresivními pocity a obavami o svou budoucnost a ráno mě probudí zase ti haranti. Zavržou dveře a objeví se rozkoušnočká Sára s těma nejkrásnějšíma očima, který jsem kdy viděla (opravdu, jak pak uvidíte na fotkách, má krásný, obrovský tmavý oči) v pyžamku a zakňourá „Good morning, Barbra.“ Za ní přicupitá Cian s náručí plnou svých oblíbených knížek. Vlezou za mnou do postele, valíme se, čteme si Cianovi knížky a je to úžasná pohoda. A to ty děti nejsou ani moje. No, tak asi kvůli těmhle ránům si lidi děti pořizujou. Otázkou zůstává, jestli ty rána vyváží ten zbytek :)))

Tož to byla má úvaha o rodičovství, ale zpět k místním zážitkům. Už jsem konečně začala něco dělat a dostala jsem první výplatu. Pořád to ale jako práci neberu, prostě mi to připadá jako bych byla na návštěvě u příbuzných. Eimear každej den vaří oběd i večeři, tak uklízím nádobí i o víkendech, kdy mám volno. Připadala bych si jako dement, kdybych to nedělala. To je to dobrý vychování prostě :). Ono to asi přijde časem, až mě s dětma nechají samotnou, tak teprve uvidím, co je to za hoknu. :) Ale Eimear se dětem snaží věnovat každou volnou chvilku a myslím, že si to celkem užívá. Mateřská je tady půl roku a pak zase začne chodit do práce (to já už tady naštěstí nebudu :) Takže je to spíš tak, že když se starší děti koupou, hlídám malou, aby se tam nepletla a nebrečela, když jde nakupovat do Tesca, zůstanu s dětma doma, aby jí tam z toho nehráblo a podobně. No a včera jsme měli například k obědu rýži, což znamená, že ji ještě tak po týdnu občas najdu za pohovkou a podobně, takže pomáhám pak uklidit to. Je to vážně legrace, jsem zvyklá na to, že děti chodí spát po večerníčku a musí všechno dojídat a během jídla vzorně sedět (možná už se to tak nevyžaduje, ale tož pamatuju si, jak jsem musela u babičky celý odpoledne sedět u hrnku čaje, protože jsem ho nechtěla dopít). A tady místo toho děti během oběda běhají kolem stolu, absolutně nic nedojí (i když si to předtím vymrčeli), hážou jídlo na zem... A spát chodí v jedenáct. Ale tož to je možná chyba Eimear, odpoledne děti dává spát klidně až do šesti do večera, tak to je pak logický, že se jim nechce jít spát v osm.

Nevím, jestli jsem to už sem náhodou nepsala, ale Eimear dobře vaří. (Tímto jsem asi prohrála naši sázku o hnusnější zážitek s jídlem, pane Jiří P., ale tak jsem tu teprve první týden, třeba nějaká nechutnost přijde). Nemyslím si, že by mě tady mělo potkat rapidní ztloustnutí, protože vaří velmi zdravá jídla. Včera jsem s ní byla nakupovat a objevila jsem první důvod, proč se do Irska odstěhovat! Mají tu naprosto luxusní řeznictví :-D To byl vážně ráj...Nádherný chlazený obří kusy vepřovýho, kuřecí steaky, jehněčí, luxusně vypadající hovězí...No, myslím, že si to půjdu příští týden vyfotit. :) Říkala jsem pak Eimear, že to byl naprosto luxusní shop a že mám maso daleko radši než například sladkosti a ona smála, že to u nich budu spokojená. Že mi to jako lékařka schvaluje jako velmi zdravý životní postoj a že dělá dětem maso každej den. Šak jsme tam taky udělaly pěknej nákup :). Tož abyste měli představu, tyto zprávy píšu doma v kuchyni po obědě. Měli jsme hovězí steak s brokolicí a bramborama (zatím se tady jí pořád brambory z Georgínovy farmy, jen jednou rýže, ale to bylo jídlo, který Brendan donesl z čínské restaurace). Děti spí, Eimear si četla, ale usnula u toho. Já už dvě hodiny dojídám svůj talíř (kromě obr steaku mi Eimear naložila kuřecí špíz) a pomalu se děsím toho, co bude k večeři, protože jsem přežraná, ale zároveň nechci jídlo vyhazovat, když se s tím E. dělá (a u nich se zbytky neschovávají). Děti mají teda zakázanou televizi, nedávají jim žádný sladkosti, nekupujou chipsy ani kolu. Bohužel nevím, jak moc je to tady neobvyklý.

No, tož, pro dnešek budu končit, ať tady netrávím veškerej čas psaním českých válů. Na net se dostanu až příští týden (doma nefunguje, musím chodit do knihovny, tam se ale dostanu jen když jsou děti ve školce – po, st a čt odpoledne), tak vám to sem pak vložím. Mějte se tam všichni moc pěkně. :)

Nový fotky

Knihovna za chvilku zavírá, takže vám stihnu napsat jen to, že na níže uvedém odkazu najdete nový fotky - už jsem vyfotila děti, něco z městečka a hlavně místní kulturu :) Byla jsem na naprosto bizarní výstavě panenek, ty fotky jsou hlavně pro maminku, páč je mi velice líto, že to nemohla vidět :) Naprosto děsivá záležitost a zároveň moc luxusní :)

Nejak mi to tady blbe a nejde mi dat ten odkaz vedle do "menu". Tak kliknete pro fotky sem: http://luxusnivylet.rajce.net

Je to tu luxusní

Jo, a ani nevím, jestli jsem to sem nezapomněla napsat :))) Jsou na mě doma MOC HODNÍ a je to tu zatím moc luxusní. Eimear mi dokonce chce zaplatit kurz tvůrčího psaní v místním kulturním centru...Hodní lidé, prostě, tož zatím pa :)

12. 6.

Včera jsem musela skončit, protože...no já už ani nevím proč, nějak mi to nesedí...kdy jsem to psala? Ježiš, jsem tu dva dny a už jsem solidně mimo. No nic. Mám pocit, že jsem toho tady zažila tolik, že to musí být víc jak dva dny, ale asi to tak nebude :)

Každopádně dětičky jsou moc rozkošné, moc moc. Musím si nahrát video, jak Sára mluví a mluví, protože u toho dostávám záchvaty smíchu. Teda, směju se tomu JAK to říká, ne CO říká, protože tomu žvatlaní ještě ne úplně rozumím. Cianovi je rozumět líp, má rád knížky, tak si spolu hodně čteme. (To mě baví, nemusím nic vymýšlet, jen se válet a číst.) Včera jsme četli moc vtipnou knížku o farmě na kačeny v zemi, kde žijí samí krokodýli a ty kačeny si krmí na jídlo. Jedna kačena se ale s pomocí jednoho krokodýla zachrání a připraví kačeří revoluci a všechny kačeny utečou! Moc vtipná a politická knížka, hodně jsem se u toho nasmála.

Zatím moc nevím, co tady mám vlastně dělat. Připadám si jako na návštěvě. Eimear je celý den doma a dělá všechny domácí věci, takže na mě zbývá jen hraní si s dětma. Dneska přišla paní na úklid, takže nebudu ani uklízet...Tak jako nevím no. Asi to přijde časem. Snažím se být ale milá, jsem s nimi i večer, kdy už mám volno, nabízím se, že pomůžu s přípravou jídla a tak...Tak snad to bude v pohodě. Zatím z toho všeho mám dost dobrý pocit, tak snad to bude dobrý. Čekala jsem, že mi sepíšou seznam mých povinností nebo mi bude říkat, obleč jim tohle a tohle, tohle dej tam a tohle támhle...ale vůbec se tak neděje. Když jsems e Eimear ptala, kdy mi to řekne a ukáže, tak řekla, že je celý den doma a ať nemám strach, že mi to bude ukazovat postupně. Tak snad mě nevyrazí pro nic nedělání.

Děti jsou ale moc rozkošné. Čekala jsem, že budou míň vychovaný, ale jsou moc hodný. Na všechno říkají „Yes, thank you,“ nebo „No, thank you“. Dokonce i tehdy, když tam to děkuji vůbec nepatří. Eimear jim nedovoluje televizi přes den. To sice znamená, že jim musím vymýšlet zábavku, ale myslím, že je to na těch dětech vidět. Jsou úplně nadšený z těch dárků, co jsem jim přivezla (Cian – dřevěné puzzle s hasičským autem, letadlem, vlakem a autobusem, Sara – Dřevěnej medvídek, co se dá různě přeskládávat). To mě překvapilo, nebyla jsem si jistá, jestli děti dřevěný hračky ocení, ale zatím si s tím hrajeme každý den několikrát a Cian dokonce s vážnou tváří prohlásil, že je to to nejlepší, co jsem mu mohla dát :) Cian má ale vůbec hrozně legrační vážný hlášky.

Koupila jsem si irskou sim kartu a přihlásila se do knihovny (pro děti a studenty je zdarma!), tak se budu snažit psát vám co nejčastěji. Doma jim nefunguje internet (děs v dnešní době), tak budu chodit do knihovny. Jsem ráda, že jsem si ten noťas nakonec vzala.

Včera odpoledne jsem byla poprvé ve městě a musím říct, že je docela pěkný a hlavně velký. Mají tu něco jako katedrálu, hrozně moc kostelů, rozkošné ulice plný obchůdků...A dokonce docela velký shopping centrum s Tescem. Zatím jsem byla jen v Tescu, v pár obchodech na hlavní třídě a ve dvou kostelech. Pěkné to bylo. Chtěla jsem se jít ještě podívat na místní hrad, ale hrozně pršelo, tak jsem se otočila domů. Nicméně jsem se ztratila. Eimear mi sice psala zprávu, že hrozně leje a že pro mě přijede autem, ať jí napíšu, kde jsem, ale moje hrdost mi to nedovolila (co je to za aupair, co nenajde cestu domů, že), tak jsem se zeptala na cestu a sice s velkou oklikou, ale došla jsem. Šla se mnou jedna šestnáctiletá polka, která šla zrovna kousek od tam za nějakým kamošem. Poláků je tu hrozně moc. Brendan mi v autě říkal, že měli aupair z Polska, ale že se každej večer scházela s partou Poláků a neuměla anglicky, tak že už Polku nechtějí. Nedivím se, pořád někde postávají a vysedávají partičky Poláků v teplákách a jen čumí...Ale má averze vůči tomu je asi způsobená tím, že nemám ráda teplákovou kulturu (jako teploně dobrý, ale ne se čtyřma pruhama a cigaerou v puse) a Poláky obecně. No nic :)

Podívejte se na fotky na rajče (viz tady odkazy). Zatím nemám fotky rodinky a domu, ale nafotím to. Hlavně malá Ciara – miminko sotva měsíční, je NAPROSTO úžasná. S tou jedinou mě chytají mateřský pudy, ale naštěstí tam e pořád Sara a Cian a já tak vidím, co z toho vyroste. Ale je tam strašně ošklivoučká, až je nádherná...

Mějte se tam v Čechách všichni moc hezky a promiňte mi naprosto zmatenej sloh, ale nemám na to celej den a chci vám toho hrozně moc říct! :) Líbám, pa

První zážitky z Carlow, 11. 6. 2008

11. 6. 2008

Mám za sebou dost perný den. Včera jsem vstávala ve čtyři ráno, abych stihla autobus, který mi jel v pět do Prahy. Nic moc tedy, vzhledem k tomu, ze jsem si o půl jedné ještě myla vlasy. Kupodivu jsem ale nebyla ani moc nervózní ani protivná (doufám), jak to obvykle mívám před cestou a hlavně ráno v oblibě. Každopádně zhruba o půl deváté jsem vystoupila v Praze na letišti, kde už zhruba od sedmi netrpělivě čekala Petra. Pro neinformované – Petra je holka, která letěla dělat aupair do Irska ve stejný den jako já a agentura nám na sebe dala kontakt, abychom se mohly případně sejít a zpříjemnit si tak čekání. Docela chytrý tah, letadlo mělo hodinu zpoždění a odletělo až ve dvanáct. Sama bych se sice asi taky zabavila, ale určitě bych stresovala a představovala si katastrofické scénáře, kterak mě Gergíno (Brendan) cestou z letiště zabije někde v lese. (To mě ostatně napadlo při cestě domů ještě několikrát, sorry Brendan.)

Každopádně let jsme zvládly, pohled z letadla na Irské pobřeží byl fakt moc pěknej.Petra měla chuděra před sebou ještě čtyřhodinovou cestu busem do Galway, já šla hledat Georgína. No...moc vtipný to bylo, chvilku jsem vážně naivně hledala sexy vysokýho chlápka. No, přišel menší silnější prošedivělý starý muž. Ale tož jako možná že by se v tom obličeji minimální podoba s Georgem Cloonem našla, ale do inzerátu na seznamce by si to psát raději neměl, pokud nechce někoho naštvat.

Bohužel ještě nemám žádný fotky rodiny, Brendan (Georgíno) mě sice fotil, ale bylo mi takový blbý říct mu po první hodině známosti „můžu si tě vyfotit (abych všem na blogu ukázala slavného George). Takže musíte vyčkat.

Nicméně byl Brendan moc milej. Té cesty s ním jsem se docela bála, o čem si chcete povídat, že...S děsem v očích jsem tedy odmítla jeho pozvání na letišti na jídlo, nicméně mě to stejně neminulo, stavili jsme se pak v mekáčovi. Konverzovali jsme zdatně, nicméně to stejně byla určitě nejnáročnější část včerejšího dne...Udržovat skoro tři hodiny rozhovor v cizím jazyce s někým koho vůbec neznáte a kdo je generačně a myslí dost jinde je vyčerpávající. Myslím, že z mých informací si Brendan odnesl, že jsem strašně divná („Ty ses vážně zajímala ve 13 letech o Kelty a Irskou historii? Já o tom nic nevím.“) a celkově, že jsme v Čechách úplně poťapaný. Za to se všem nacionalistům omlouvám, občas blbě pochopil, co jsem se snažila říct. Takže prostě vypadáme jako opice na stromech (ale v hospodě nás obsluhovala Slovenka, tak jsem mu pak nezapomněla říct, že na Slovensku jsou na tom ještě hůř :D – poznímka pdo čarou: joke směřovaný pro Ondreje a ostatní podobně postižené. :). Každopádně mě moc potěšilo, že se Brendan pod tíhou mých keců o tom, jak to tady chci poznat a jak je ta historie skvělá rozhodl vzít to oklikou a ukázal mi pár památek, ke kterým se člověk bez auta nedostane. Viděla jsem tak jakejsi hrad, ze kterýho je teď hotel a vedle je NECHUTNÝ golfový hřiště a golf club. (Měl by to být nejhezčí a nejzachovalejší hrad v širokém okolí.) Pak jeden z nejvyšších keltských křížů v Irsku u takové ruiny – to bylo moc hezký. A ještě jsme navštívili typickou irskou hospodu (ve které byla ta Slovenka). Tam to bylo naprosto famózní, zkoušela jsem tam něco nafotit, ale zase jsem tam nechtěla běhat jako blbec. Moc rozkošné, jako vystřižené z pohádky. Brendan říkal, že takových hospod tam bylo všude hafo a scházívali se tam lidi z countryside, ale že kvůli zpřísněných dopravním zákonům a kontrolám už se to nedělá a hospody zanikají a tahle že je celkem unikát.

Musím zjistit více o manželství Eimearh a Brendana, protože tomu moc nerozumím. Kde se seznámí dvacetiletá doktorka s padesátiletým farmářem? A co ji vede k tomu počít mu do třiceti tři uřvaný děti? Georgínovi teda ta farma patří, ale stejně nevypadá na to, že by se nějak extra zajímal o cokoliv. Farma je podle popisu docela velká, je to pár kilometrů za Carlow. Jsou tam těžké stroje (Cian – dítě- mi nadšeně ukazovalo traktory, co má táta na farmě v obrázkové knížce) a krávy. Zaměřený je to na brambory. Tak to je celkem dobrý, já milovník brambor bydlím u člověka, co se bramborama živí (doslova i přeneseně). Tož jsem pěla ódu na brambory a celkem jsem si šplhla. Že to prej hodně lidí nejí. No legranda.

No, nicméně, moje představa o nádherným zeleným Irsku plným rozkošňouckých domečků vzala za svý. On teda Brendan říkal, že je to tady nový a průmyslový, že západ je hezčí. Carlow je taky nový město, a z toho co jsem viděla z auta, pěkne hnusný. Samej kruháč, nadjezd, podjezd, nový baráky v řadě jako ve Stepfordu.